Víra je jednou z nejdůležitějších hodnot v našem životě. Víra naše životy směruje: dobrá víra správným směrem, špatná víra zlým směrem. Záleží na tom, zda naše víra stojí na pravdě či nepravdě. Víra ovlivňuje celý náš život, formuje naše každodenní rozhodování a přináší vizi. Víru potřebuje každý podnikatel, aby svoji podnikatelskou vizi mohl uskutečnit.
Víra je úplně bláznivá věc. Nejbláznivější na světě. Není totiž logická, protože se nedá změřit, ani podložit. Tomáš Baťa věřil, že změní svět a bude po celém světě prodávat své boty. A své vize dosáhl, ba ještě více – stavěl nejen závody na boty, ale i celá města. Staral se nejen o svůj byznys, ale myslel i na celkový život svých zaměstnanců, chtěl, aby se měli dobře a byli šťastní. T. G. Masaryk věřil, že se mu podaří uskutečnit bláznivou myšlenku založení republiky v době, kdy tomu nikdo nevěřil – jen pár jedinců. Nasadil za to celý svůj život, a podařilo se mu to. Ale mohlo ho to stát život: byl na něj vydán zatykač, a pokud by byl dopaden, odsoudili by ho jako vlastizrádce říše. Víra koná divy. Masaryk říkal: „Člověk mnoho vydrží, má-li cíl.“ Musí však věřit, že toho cíle dosáhne.
Víra je tedy jako skočit do prázdného bazénu. Lidé, kteří se na to dívají, řeknou, že je to sebevražda. Ale pokud je ta víra založena na pravdě, voda se v pravý čas objeví. Po cestě přijdou všechny potřebné věci k uskutečnění vize – nápady, lidi, peníze atd. A na té cestě víry člověk užije i hodně vnitřního uspokojení, dobrodružství, radosti i legrace. Je potřeba vykročit. Dokud člověk stojí a čeká na místě, nic se do pohybu nedá. Až krok víry způsobí, že se věci začnou hýbat kupředu. Abraham musel vykročit – tedy opustit svoji zemi a jít za vizí Země zaslíbené a založení mocného národa. Jeho vize se naplnila, dodnes zde žije izraelský národ jako důkaz, že Abrahamova víra byla založená na pravdě, respektive pravdivé ideji.
Na čem byl založen český národ a česká státnost? K tomu musíme jít zpátky o více než 1150 let. Tehdy přišli na Velkou Moravu soluňští bratři Konstantin a Metoděj. Byli vysláni byzantským císařem Michaelem III. na žádost knížete Rastislava. O co tam šlo? Velká Morava byla vzkvétající říše, první slovanský státní útvar vůbec. Byla však ohrožována ze západu Franky, kteří chtěli, aby podléhala jejich mocenskému vlivu. Rastislav podnikal strategické kroky k zajištění svébytnosti a jednou z podmínek byla církevní nezávislost. V té době jsme byli misijním polem bavorského biskupství, ale ze správního hlediska jsme pod něj tehdy ještě nepatřili. Proto chtěl Rastislav zřídit na Velké Moravě biskupství.
Vyslal žádost k papeži, ale ten byl poplatný Frankům, proto žádost zamítl. Rastislav se rozhodl vyslat posly se stejnou žádostí k byzantskému císaři. Nebyla tu jen západní církev, ale i východní. Obě spolu zápasily o vliv. Císaři Michaelovi se toto pozvání líbilo, protože Byzantská říše byla od severu ohrožována v té době mocnými pohanskými Bulhary, a tak viděl ve spojenectví se silnou Velkou Moravou klíčový tah. Takže šlo o politiku. Na druhou stranu, pokud by se nedosáhlo politické samostatnosti, nemohli by Slované dosáhnout ani duchovního rozkvětu, protože by nebylo kde jej uskutečnit. Císař vyslal to nejlepší, co měl. Učenec Konstantin byl jedním z geniálních učitelů na univerzitě v Konstantinopoli (dnešní Istanbul) a jeho bratr Metoděj měl politické zkušenosti s řízením jedné provincie a byl vynikajícím právníkem.
Cílem bratří bylo přinést na Velkou Moravu křesťanství. Protože to oba považovali za významný úkol a chtěli Slovanům umožnit porozumět podstatě křesťanské víry, důkladně se na cestu připravovali. Měli na to několik týdnů, ale během té doby dokázal Konstantin vytvořit zcela unikátní slovanské písmo, do něhož přeložil část Bible. Toto písmo se nazývá hlaholice. Význam tohoto činu byl dalekosáhlý. Bez písma by nebylo možné překládat knihy, bez knih by se nerozšířilo vzdělání a bez vzdělání bychom nikdy nedosáhli samostatnosti. Národ bez vzdělání je vždy někým zotročován. Ano, vzdělání se sice dalo šířit i pomocí latiny, jak se dělo v celé západní Evropě, ale tak by se nikdy nedostalo pravého poznání prostým lidem. Tím český národ předběhl celou západní Evropu, protože měl možnost mít knihy ve svém vlastním jazyce. Slovanům se tímto otevřel velký svět poznání.
Když bratři přišli na Moravu, začali hned pracovat – bez souhlasu papeže zavedli slovanskou bohoslužbu, vyučovali 200 nových kněží, překládali další knihy, vytvořili právní systém a především zvěstovali evangelium. Křesťanskou víru v Boha, který miluje člověka a touží s ním mít osobní vztah lásky. Tato zvěst proměňovala životy lidí a dávala jim naději a novou perspektivu.
Po pěti letech chtěli s těmito novými kněžími jet do Konstantinopole, aby tam byli vysvěceni za kněze. Ani jeden z bratrů nebyl biskupem, tudíž neměl pravomoc světit kněze. Jenže v té době nastal v Byzantské říši násilný převrat, takže oporu své říše ztratili. Rozhodli se požádat o vysvěcení papeže Hadriána II. Přijeli do Říma a tam je čekalo velké překvapení. Místo odmítnutí se jim tam nebývalým způsobem otevřely dveře a oni dosáhli úspěchu: papež Hadrián vysvětil slovanské kněze, schválil slovanskou bohoslužbu a potvrdil hlaholici jako písmo, ve kterém mohou být psány duchovní knihy. Dnes nám to přijde jako nepodstatná záležitost, ale tehdy byly v celé Evropě pro bohoslužby povolené jen tři jazyky: hebrejština, řečtina a latina. K těmto se tak přidala i slovanština. Tím jsme se ve vzdělanosti prostých lidí dostali na přední místo v Evropě. K tomu ještě papež vysvětil Metoděje za biskupa moravské církve a tím uznal církevní nezávislost Velké Moravy.
Jaké bylo poselství těchto velkých učenců? O co jim šlo? Abychom tomu dobře porozuměli, podívejme se do předmluvy překladu evangelií, kterou napsal Konstantin a nazval ji Proglas. „Vy všichni, kdo svých duší krásu vidíte a milujete, rádi byste temnotu hříchů zapudili a hniloby světa se zbavili, rajský život nalezli a unikli ohni horoucímu: Slyšte nyní svým rozumem, slyšte všichni lidé slovanští, slyšte slovo, slovo, které od Boha přišlo.“ Vyzývá všechny slovanské národy, aby přijali Bibli jako slovo Boží, které dal lidem, aby poznali svoji skutečnou hodnotu, začali si sebe vážit a zbavili se hříchů a nalezli opravdový život ve víře v Boha a Ježíše Krista. To byl také hlavní cíl jejich služby. Pozvedli náš národ kulturně, vzdělanostně, ale především přinesli do naší země víru. Ta pak formovala celý další vývoj našeho národa až do dnešních dní.
Na těchto základech se začal stavět dům naší národnosti. Křesťanská víra byla hybnou silou rozvoje národa po všech stránkách. Právní systém se formoval podle křesťanských zásad, rodinný život se stabilizoval, skončilo mnohoženství a životní úroveň vzrůstala. Po pádu Velké Moravy kolem roku 900 se těžiště národního života přesunulo do Čech. České kníže Bořivoj I. se svou ženou Ludmilou přijal křesťanskou víru do srdce, předával ji dál Václavovi. Byl také založen Sázavský klášter, kde se zachovala slovanská bohoslužba v době, kdy se opět všude pod nátlakem zavedla latina.
Během vlády Přemyslovců a Lucemburků se český národ upevnil a rozšířil. Jak početně, tak i územně. Zakládaly se kláštery, které byly prvními nositeli vzdělanosti v zemi a předchůdci klasických škol. Ovšem církev a její přední představitelé, kteří měli být příkladem křesťanského života, se stali zkorumpovanou skupinou, která sledovala své mocenské zájmy a usilovala o majetky na úkor chudiny. Tento duchovní úpadek vyvolal touhu po nápravě církve a celé společnosti podle příkladu Ježíše Krista, jenž žil v pokoře, skromnosti a sloužil všem lidem bez ohledu na své zájmy.
Nastala reformace. U nás se za otce české reformace považuje Milíč z Kroměříže, který v Praze vybudoval Nový Jeruzalém, centrum pro prostitutky, které uvěřily v Boha a jejichž život se zcela změnil. Na Milíče navázali Matěj z Janova a Jan Hus, kazatel v Betlémské kapli a učitel na Karlově univerzitě.
Jan Hus zapálil v Českém království oheň. Nebyl to však oheň sociální revoluce, jak jeho dílo vykládali komunisté, ani to nebyl oheň vlastenectví, jak se hodnotilo za první republiky, ani oheň kacířství, jak se to interpretovalo v celé Evropě po celá staletí - byl to oheň duchovního probuzení, kdy lidé vzali Husovo poselství vážně a začali žít podle příkladu Ježíše Krista, jeho apoštolů a učení Bible. Hus říkal: „Založme tedy svou víru, naději a lásku na Pánu Ježíši Kristu a milujme ho nade vše. Ukazoval, že pravý a plnohodnotný život spočívá v osobním vztahu s živým Bohem, který se lidem zjevil v Ježíši Kristu.“ Víru Hus definoval takto: „Víra znamená spolehnout se na pravdu, pro kterou nemáš viditelný důkaz.“
Z husitského hnutí se zrodila Jednota bratrská, krásná církev, která žila podle ideálů, jež hlásal Hus. Jejím nejvýznamnějším představitelem se stal Jan Amos Komenský, známý po celém světě jako učitel národů. I on byl věřící člověk, žil vírou, dokonce zastával nejvyšší hodnost v Jednotě bratské – byl jejím biskupem. Pro svoji víru musel českou zemi opustit a už se do ní nikdy nevrátil. Vybízel Čechy, aby se vrátili k Bohu. Nenalézal jiný lék na nemoci společnosti než návrat k Bohu: „Zda-li je nějaký lék? To jedno nezbytné – vrátit se ke Kristu. To znamená vnímat a sledovat stopy jediného vůdce Krista a nebrat na vědomí stopy všech ostatních. Tak jako nebeský učitel založil všechno své učení na Písmu, aby každý z nás opustil své zvláštní vyznání a spokojil se se společným zjeveným Slovem Božím, držel se Bible a zvolal: Věřím všemu, cokoliv Bůh v této knize zjevuje, poslušně udělám, cokoliv přikazuje, a doufám ve všechno, co slibuje.“
A jak se k víře stavěl Tomáš Garrigue Masaryk, první československý prezident? Už na studiích přemýšlel nad tématem věčnosti a viděl potřebu určitého duchovního přesahu v životě. Přesto odmítal náboženství formální bez hlubšího smyslu, bez lásky, mravnosti a odpovědnosti. Napsal habilitační práci na téma sebevraždy, což bylo v jeho době téma, o kterém se veřejně nemluvilo. Bylo to tabu. Masaryk citlivě vnímal nárůst sebevražd a příčiny tohoto jevu analyzoval. Došel k závěru, že hlavní příčinou sebevražd je ztráta osobní víry v Boha, ztráta hlubšího smyslu života a ztráta přesahu do věčnosti:
„Příčinou moderní sebevražednosti je nenábožnost doby.“
„Život měříme příliš jednostranně; podle jeho délky, a ne podle jeho velikosti. Myslíme víc na to, jak život prodloužit než na to, jak ho opravdu naplnit. Mnoho lidí se bojí smrti, ale nedělají si nic z toho, že sami a mnoho jiných žijí jen položivotem, bez obsahu, bez lásky, bez radosti.“
„Náboženství je život pod zorným úhlem věčnosti.“
„Existence duší je pravým základem demokracie: věčné věčnému nemůže být lhostejné, nesmrtelný nesmrtelnému je roven.“
Smysl a poslání českého národa viděl v humanitě, pravém lidství. Křesťanství poskytuje dobrý základ opravdovému lidství, protože ideálním příkladem lidskosti byl sám Ježíš Kristus. Velice překvapivé bylo však Masarykovo propojování víry v Boha s politikou a demokracií. Ježíše a jeho učení o lásce k bližnímu pokládal Masaryk za základ demokracie a politiky: „Ježíš, ne Caesar, toť smysl našich dějin a demokracie. A dále: Zbožnost korunuje a posvěcuje lásku. Náboženství bez lidskosti nemůže být správné; lidskost bez zbožnosti nemůže být úplná.“
Sám za sebe vyznává: „Nebyl jsem v životě ani na vteřinu ateistou.“
Masaryk byl přesvědčen, že každý člověk může a má mít zcela osobní vztah s Bohem. Nepotřebuje k tomu prostředníky v podobě kněží, kazatelů či jiných duchovních vůdců. A opět zdůrazňuje, že Češi jsou odlišní od jiných národů, nepotřebují vnější obřady a okázalost, stačí jim niterné spojení s živým Bohem. A jde o takový vztah, kde člověk není jen loutkou, která bezmyšlenkovitě vykonává vůli Nejvyššího, ale o život v přátelském vztahu s Bohem, kde člověk nezapírá svůj rozum a emoce, ale naopak je v tomto vztahu svobodně vyjadřuje: „To musí pochopit český člověk, že v poměru k Bohu nepotřebuje prostředníka. Potřebujete vy sluhy, portýra nebo komorníka, abyste mluvili se svým otcem? A potřebujete sluhů, portýrů a komorníků božích? Ne! Buď má každý z nás přímý poměr k Bohu, nebo ho nemá. Kdo se schovává za cizího prostředníka, ten prostředníka potřebuje ze zbabělství, ze strachu. Česká zbožnost je, řekl bych, tichým hloubáním, náboženství české nepřekáží myšlení; náboženství, ve kterém se nemyslí, nestojí za nic.“
Závěrem chci uvést, že pro budoucnost českého národa a celé Evropy bude zcela zásadní, zda se bude nadále držet svého kořene – křesťanské víry –, anebo se od něj oddělí. Pokud se náš národ odřízne od křesťanské víry, neobstojí a padne právě tak, jako padne každý strom, který ztratí spojení se svými kořeny.