Tomáš vyrůstal v rodině chudého kočího, který musel pracovat pro panstvo. Byl poddaným a tím zůstal i poté, co bylo roku 1848 zrušeno. Tomášovi vadilo, když viděl, jak se jeho otec musí ponižovat před pány kvůli tomu, aby pro svého syna dosáhl povolení pro studium na gymnáziu. „Otec se narodil jako nevolník. Musel se na panstvo tvářit přívětivě, v nitru byl proti nim.“ Když viděl to ponížení, říkal si: „Často jsem špekuloval, jak jim to oplatit a jak to udělat, abych jim za to natloukl.“
Ještě jako dítě se stal finančně samostatným, od 14 let si sám vydělával na živobytí. Začínal různými službami a pak učil děti policejního ředitele Le Monniera v Brně, který si ho velice vážil a později mu v mnohém pomohl. Masaryk byl od mládí velmi bystrý myslitel, vlastně naprostý génius. Vědomě navazoval na myšlenky Husa a Komenského, především v touze po opravdovosti života. Vědění je moc, ale tuto moc nemáme používat ke svému obohacení či ovládání druhých, ale k užitku pro všechny lidi. Masaryk věřil v Boha. Říkal, že ani na vteřinu nebyl ateistou. Hlavní důvod tehdejší společenské krize viděl v zesvětštění doby. Lekal se, pokud svět opouštěl pravidla, na kterých předtím fungoval stovky let, a spolu s Dostojevským, svým nejoblíbenějším spisovatelem, říkal: „Není-li Boha, všechno je dovoleno.“
Masaryk se oženil s Američankou francouzského původu Charlotte Garrigue a její jméno přijal do svého. Jejich manželství bylo náročné, protože Masaryk stále pracoval, ale když byli doma, věnoval se rodině, jak uměl nejlépe. Říkal, že nezáleží na tom, kolik času lidé spolu tráví, ale jak ten čas dokáží využít. Svoji dceru Olgu nosíval na otevřených spisech Aristotela, a to už bylo co říci! Došla k závěru, že jeho láska k ní opravdu není všední.
Masaryk si udržoval kondici i pravidelným cvičením – ještě v osmdesáti letech jezdil na koni, dokázal udělat stojku a každý den si dělal malou procházku. Doma měl speciální pracovnu, kde u zvláštního stolu psal i četl vestoje, aby změnil sedavý způsob života. Jezdíval na Slovensko lovit medvědy a rysy. Srnce a zajíce nestřílel, těch mu bylo líto, ale s medvědem měl pocit rovnoměrného zápasu. Pár medvědů za svůj život udolal.
Po vzniku české univerzity odešel Masaryk do Prahy, kde učil jako profesor filosofie.
Byl svobodný od peněz a majetku. Majetek považoval jen za prostředek k dosažení jiného, duchovního cíle. Za celý svůj život nenashromáždil téměř žádný majetek, kromě ohromné knihovny (asi 170 000 knih), jež neměla obdoby. Byla to největší soukromá knihovna. Za smysl života považoval Komenského nápravu věcí lidských – každodenní úsilí o rozvoj a vylepšení. Občas mluvil o Ježíši, svém vzoru, jako o člověku, který otázku „jak mám žít“ vyřešil způsobem, jenž od jeho dob, celé dva tisíce let nebyl překonán. Bezvýhradná láska k člověku bez rozdílu pohlaví, postavení, majetku či úspěchů, kterou ve svém „vylepšení“ nazýval humanitou, mu byla tématem, o kterém přemýšlel do konce života.
V roce 1899 vypukla takzvaná hilsneriáda. Šlo o vraždu křesťanské dívky v Polné, ze které byl obviněn mladý žid Hilsner. Příčinou prý bylo, že potřeboval krev křesťanské dívky do velikonočních chlebů – macesů. V národě to vřelo, vzplály vášně a hrozilo, že každým dnem vypukne pogrom, při kterém budou židé hromadně vražděni. Masaryk vystoupil. Pevně a jasně. V novinách ostře argumetoval a tvrdil, že s tou krví je to naprostý nesmysl. Netvrdil, že Hilsner nebyl vrahem (on jím skutečně nebyl, ale to se tehdy nevědělo), ale popíral tu hloupou pověru, že židé dávají do macesů krev křesťanských panen. Možná tak zastavil krveprolití. Ale jeho studenti mu házeli kameny do okna, vypískali ho z přednášky, v novinách o něm psali nechutné články, chtěli se ho zbavit… Ale on neuhnul. Ani o píď. A zvítězil. Dějiny mu daly za pravdu. Celý svět tuto aféru pozorně sledoval a Masaryk jen získal, v očích elit vešel ve známost jako inteligentní, bystrý a odvážný profesor, který se dokázal postavil davové psychóze svého národa.
Když se ho ptali, jak všechna ta příkoří snáší, říkal: „Jako když prší – roztáhnu deštník a jdu dál.“
Masaryk se vůbec rád vyjadřoval o věcech, které byly v té době tabu. Napsal habilitační práci na téma sebevražd, prosazoval rovnost mužů a žen, chtěl, aby ženy mohly volit a byly ve všech oblastech hodnotově o občansky postaveny na roveň mužů. Ani se nebál jako první psát a přednášet na univerzitě o pohlavní hygieně. Výrazně podporoval manželství, o kterém říkal, že je to spojení duší.
Český národ byl tehdy stále součástí habsburské monarchie Rakousko-Uherska. Masaryk byl poslancem říšské rady ve Vídni, kde zastupoval zájmy Čechů. Přesto čím dál víc viděl, že řešení spočívá v naprostém osamostatnění Čechů. Neusiloval o násilnou revoluci, naopak do vypuknutí první světové války byl zastáncem politické dohody a federativního rozdělení monarchie. Když roku 1914 Rakousko-Uhersko rozpoutalo válku, uviděl v tom jedinečnou příležitost, aby se monarchie rozpadla a vznikl československý stát. Však už v roce 1910 napsal: „Položit pod Rakousko dynamitovou patronu a vyhodit je do povětří. Nic jiného nezasluhuje.“
Když přišel se smělou myšlenkou na založení samostatného státu, většina lidí si myslela, že se zbláznil. Nebylo mnoho těch, kteří by věřili, že něco takového bude možné. Ale Masaryk věděl své. Šel za svojí vizí. Bojoval jako lev. Český lev se probudil, aby naplnil staré proroctví Jana Amose Komenského. Masaryk začal v různých armádách bojujících proti monarchii organizovat samostatné československé jednotky. Největší armáda vznikla v Rusku, kde se z válečných zajatců vytvořila armáda legionářů. Bylo jich 50 000 a víc. Jenže Rusko z války proti monarchii jednostranně vystoupilo a uzavřelo s Německem jednostranný mír. Tímto okamžikem se stali legionáři na ruském území nevítanými.
Vypukla bolševická revoluce vedená Leninem. Ten v létě roku 1918 napsal: „Osud revoluce záleží na jediném: na rychlém vítězství nad Čechoslováky.“ Měl na území Ruska vyzbrojenou a výborně organizovanou armádu v době, kdy bolševici zdaleka nebyli silní. Masaryk však neviděl smysl v tom, aby do tohoto konfliktu zatáhl legionáře; sledoval svůj cíl – samostatné Československo.
Protože se nemohli vrátit domů, museli jet na východ po transsibiřské magistrále. I tam naráželi na odpor. Rozhodli se, že své vlaky rozmístí po téměř celé magistrále. Podařilo se jim to. Zabrali půlku Ruska tím, že obsadili hlavní dopravní tepnu. Měli zlaté doly, továrny, svoji legionářskou banku, vezli si ruský poklad 13 000 tun zlata. Titulní stránky novin na celém světě informovaly o úspěších armády, která nemá vlastní stát. Nakonec všichni úspěšně dorazili do Vladivostoku, pak pluli do Japonska, dále do Ameriky a pak lodí do Evropy. Domů se dostali až dva roky po skončení války kolem roku 1920.
Masaryk vyvinul neskutečné úsilí, nepociťoval únavu, byl zcela uchvácen svým snem. Přesvědčoval krajanské spolky v Americe, zvláště v Chicagu, psal články do novin a jednal s prezidentem Wilsonem o podpoře vzniku samostatného československého státu. Rakousko-Uhersko bylo nakonec na hlavu poraženo a přistoupilo na podmínky míru. Dne 28. října 1918 vznikl samostatný Československý stát. Masaryk se stal jeho prvním prezidentem.
Své myšlenky shrnul do několika vět: Žijte podle svého přesvědčení. Nemluvte jen o své politice. Žijte ji. Mluvte pravdu a nekraďte. Nebojte se umřít.
Hlavní myšlenka, kterou jako základní ideu vtiskl novému státu do základů, byla láska k bližnímu, humanita, pravé lidství. Říkal: „Eticky je demokracie zdůvodněna jako politické uskutečňování lásky k bližnímu.“ Lidé dnes nemají tendenci příliš přemýšlet nad obsahem Ježíšova příkazu: „Miluj bližního svého jako sám sebe.“ Naopak Masaryk skoro o ničem nepřemýšlel tak často. Když se o demokracii bavil s Karlem Čapkem, záleželo mu na tom, aby spisovatel jeho pojetí pochopil. A tak třeba říkal a častokrát to opakoval: „Zakládám demokracii na lásce – na lásce a spravedlnosti, jež je matematikou lásky, a na přesvědčení, že máme na světě pomáhat k uskutečňování řádu Božího, k synergii s vůlí Boží.“
A před poslanci národního shromáždění, když byl počtvrté zvolen prezidentem, řekl: „Státy se udržují těmi idejemi, ze kterých se zrodily.“
Časová osa:
7. 3. 1850 narozen v Hodoníně
1872 maturuje ve Vídni na gymnáziu
1876 získává doktorát filosofie na univerzitě ve Vídni
1877 spor o pravost rukopisů Královédvorského a Zelenohorského
1878 sňatek s Charlotte Garrigue v New Yorku
1879 habilitace na téma „Sebevražda jako masový sociální jev současnosti“
1882 mimořádný profesor filosofie, Česká univerzita v Praze
1890 zvolen do Říšské rady ve Vídni za mladočechy
1890 založil Českou stranu lidovou-pokrokovou, později Realisté
1896 řádný profesor Karlovy univerzity
1899 požadavek na revizi polenského procesu (tzv. hilsneriáda)
1915 odjel do Švýcarska, dále do Anglie, Francie, odkud řídí zahraniční odboj
1917 organizuje v Rusku československé legie
1918 pluje do Ameriky, jedná s prezidentem Wilsonem o podpoře vzniku Československa
28. 10. 1918 vyhlášen samostatný Československý stát a Masaryk zvolen prvním prezidentem
1920 podruhé zvolen prezidentem ČSR
1927 potřetí zvolen prezidentem ČSR
1934 počtvrté zvolen prezidentem ČSR
1935 abdikuje na post prezidenta
14. 9. 1937 umírá na zámku v Lánech
Citáty:
Láska ukazuje člověku cíl jeho života. Rozum ukazuje prostředky, jak jej uskutečnit.
Demokracie znamená, že každý občan může říct po vzoru francouzského monarchy: „Stát jsem já.“ Nebo skromněji: „I já jsem stát.“
Opravdová láska k národu je věc velmi krásná; u slušného a čestného člověka se rozumí sama sebou; proto se o ní mnoho nemluví, tak jako slušný muž nevytrubuje do světa svou lásku k ženě a rodině.
Nepotřebujeme mravnosti a náboženství abstraktně, v soustavách a v knihách, ale v životě, v hospodaření a v politice. Etika není pro psací stůl, náboženství není pro kostel.
Šťastný je ten, kdo má bohatý obsah životní, šťastný je ten, kdo dovede poctivým úsilím zčásti uskutečnit své ideály.
Válka je zlo, a velké zlo; život nečestný je horší.
Honbou po štěstí nikdo se šťastným nestal.
Existence duší je pravým základem demokracie: věčné věčnému nemůže být lhostejné, nesmrtný je nesmrtnému roven.
Zbožnost korunuje a posvěcuje lásku. Náboženství bez lidskosti nemůže být správné; lidskost bez zbožnosti nemůže být úplná.
Ježíš, ne Caesar, toť smysl našich dějin a demokracie.
Nedovedeme-li milovat nepřítele, buďme k němu aspoň spravedliví.
Je stejně potřebné přemýšlet o tom, jak užívat svůj volný čas, nejen o tom, jak dobývat bohatství.
Nebát se a nekrást!
V metafysice lidé hledají bůhvíjaké hluboké a tajuplné vědomosti, a zatím právě metafysika, aspoň jak byla pěstována posud, je na obsah chudá, chudičká; je to jen malý konkurenční podnik, který si zařídila filosofie proti theologii.
Komunism je možný, ale jen mezi bratry, v rodině nebo v náboženské a v přátelské obci; může být udržen jen opravdovou láskou. Nepřijímám třídního boje.
Bez zájmu [občanů] o stát republika se stává de facto státem aristokratickým, byrokratickým, státem menšiny – forma sama nerozhoduje o podstatě státu.
Byl jsem čtyřikráte zvolen presidentem naší republiky; snad mi to dává legitimaci, abych Vás poprosil a celý národ československý i spoluobčany národností ostatních, abyste při správě státu pamatovali na to, že státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily. Sám jsem si toho byl vždycky vědom.
Jsou lidé, kteří nechtějí sebe znát; sebepoznání prý je těžké.
Já nestojím proti náboženství, nýbrž proti náboženství zvrhlému, které potřebuje politiky, aby je hájili.
Mnoho věřících neví, co je náboženství, mnoho nevěřících nemá tušení, co vlastně popírají; ale nejméně a nejpovrchněji chápou náboženství lidé indiferentní, lhostejní. Přivést je k tomu, aby o náboženství aspoň mysleli – to by, pane, bylo veliké misionářství, a potřebnější, než jít kázat Negrům; ti věří po svém, ale věří.
(odpověď na Čapkovu otázku: „A co jiní náboženští géniové, řekněme Buddha, Lao-Tse?“) Hledají-li v nich někteří moderní Evropané náboženství vyšší než Ježíšovo, je to, myslím, z kulturní únavy; potřebují něco exotického, co by podráždilo umdlenou náboženskou fantasii. I na tom vidět moderní náboženskou krisi. Mám pochopení pro orientální moudrost resignace, ale moudrost lásky účinné je mnohem vyšší.
Demokracie pravá spočívá v mravnosti.
Tož demokracii bychom už měli, teď ještě nějaké ty demokraty.
Dobrého je v řádu světa víc; ale to zlé člověk cítí silněji.
Člověk, který má chaloupku, nemůže pracovat takovými prostředky, jako ten, kdo má palác; ale je otázka, nemůže-li být člověk v chaloupce šťastnější, vzdělanější než člověk v paláci. Ovšem běda mu, bude-li se opičit po tom, kdo má palác.
Vy jeden, každý musíme snést mínění druhého. Demokracie znamená diskusi.
Člověk mnoho vydrží, má-li cíl.
Cíl náš musí být určitý, a pak silný cit půjde za ním. Jen citem a instinktem se nedostaneme nikam. Praxe bez teorie není možná.
Člověčenstvo je organizace z národů, ne ze států, stát je něco umělého, historického, národ je něco přirozeného.
Je-li moc pravdou a právem, pak ovšem politika se stane částí zoologie – a basta!
Život měříme příliš jednostranně; podle jeho délky a ne podle jeho velikosti. Myslíme víc na to, jak život prodloužit, než na to, jak ho opravdu naplnit. Mnoho lidí se bojí smrti, ale nedělají si nic z toho, že sami a mnoho jiných žijí jen položivotem, bez obsahu, bez lásky, bez radosti.
Člověk bez národa byl by ničím.
Cit určuje naše ideály, z citu pocházejí motivy našeho usilování, ale správné prostředky musí určovat rozum a jen rozum.
Naděje v život věčný je základem naší víry životní. Víry říkám proto, že na víře je založený život a práce.
Ježíš podával náboženství čisté, nerozhárané, klidné, jasné, nemlhavé.
Náboženství je život pod zorným úhlem věčnosti.
Humanita je náš poslední cíl národní a historický, humanita je program český.
Láska je klecí, v které umírá se za štěstí.
Člověk, který dělá svou práci bez zájmu a jenom z chlebařství, je nešťastný a otrávený člověk. Já rád poslouchám, když někdo mluví s láskou a chutí o svém povolání.
Materialismus je vždycky reakce proti reakci.
Špatné překonávat dobrým – to není tak těžké, ale těžko je překonávat dobré lepším.
Lev je lvem i v kleci, nestane se oslem.
Člověk, lopotíc se od rána do večera v továrně, v pisárně, při knize – ten není nebezpečný! Nebezpečí začíná, když práce není, a začíná u bohatých.
Nic není velké, co není pravdivé.
Svět stál a stojí na práci, ne na náladě, svět udržuje se jen prací, a to prací drobnou, prací stálou.
Podstata demokracie je v administraci a samosprávě. Demokracie není panování.
Otrok nikdy a nikde nepracuje rád a úspěšně.
Představa o nutnosti chytrácké diplomacie se přežila; lidé počínají chápat, že lež je hloupá a zbytečně komplikuje a zdržuje jednání. Pravda je ve všem, i v politice, nejpraktičtější.
V tom chybují filosofové i theologové: theologie není náboženstvím, jen theorií náboženství; filosofie může nahradit theologii, ale nedovede nahradit náboženství.
Bez osobní odvahy a odpovědnosti nelze dělat politiku opravdovou demokratickou a lidovou.
Mravnost je poměr člověka k člověku.
Manželství čisté jest nejdůvěrnějším přátelstvím – je to vrchol spojení, naší dobou tak pěstované a chválené, asociace duší. Nemůže být intimnější asociace, než mezi mužem a ženou. Manželství ženě i muži má být vyšším vývojem. V manželství začíná se nový život.
Je velice snadné kázat nenávist proti cizímu. Je mnohem těžší poznávat, kritizovat, zlepšovat své vlastní.
Vlastenectví je láska k vlastnímu národu, nikoli nenávist k jiným.
Láska musí být soustředěna. Milovat všechny stejně nelze.
Náboženství – jmenovitě myslím na náboženství monotheistická – dodává člověku vírou v Boha a v nesmrtelnost ve všech okolnostech života útěchy, ve všech protivenstvích naděje a posiluje jeho lásku k lidstvu; proto je nábožný člověk za všech okolností života veselý, jeho víra, jeho přesvědčení a jeho jistota poutá ho nejenom k nebi, nýbrž zároveň k zemi, k životu. – Sebevražda hromadným jevem společenským moderní osvěty, 1881, s. 90.
Není naším úkolem vyšetřovat, co je náboženství a jak v člověku vzniká; stačí nám, víme-li, že je a dodává člověku, jako neviditelná vůně květině, jeho vlastní hodnoty: odstraň vůni, a květina bude tvé oko těšit, ale nebude se ti již zdát tak něžnou; odejmi člověku cit náboženský a učiníš z něho bytost, již budeš moci ctít a snad se jí i obdivovat, ale z celého srdce s ní už nebudeš moci být spojen. – Sebevražda hromadným jevem společenským moderní osvěty, 1881, s. 90.
Lidé vědí mnoho, velmi mnoho, ale jejich vědění nemá na jejich život daleko toho vlivu, jaký by mít mělo, a v tom je veliká chyba: učíme se příliš mnoho pro školu a neučíme se dosti pro život. – Sebevražda hromadným jevem společenským moderní osvěty, 1881, s. 72.
Jsem vždy pro dělníky a lidi pracující vůbec, často pro socialismus a zřídka pro marxismus.
Pravá láska chrání, přináší oběti – a hlavně pracuje. Musíme milovat svůj národ pozitivně, ale nemusíme proto nenávidět národy jiné. Pravá láska se nedokazuje nenávistí, ale jen láskou.
Neztrácej se ve vzpomínkách na slavnou minulost, usiluj o slavnou přítomnost, nedrž se jen hesel a slov, ale věcí, neboť pak můžeš věci zlepšovat a dávat do pořádku, nelítej v oblacích, ale drž se své země, je nejjistější a nejnepochybnější. Ať čemukoli sloužíš, drž se reality.
Jsme národ Husův a rádi se tak zoveme – avšak jsme tím národem Husovým doopravdy a ve skutečnosti? Nejsme. Zatím nejsme. Jan Hus, str. 9.
Zejména Palacký, otec národa, prvý vyložil nám smysl naší historie a reformace, představil nám vrchol světových a úhelní ideu českých dějin: náboženský ideál bratrský – ideál ten prohlásil zároveň za ideál svůj a českého usilování národního, usilování obrodního. Jan Hus, str. 8.
Kostnickou hranici živí a obživuje lhostejnost k posledním pravdám životním, lhostejnost k posledním cílům člověka. Jan Hus, str. 11.
Úkolem českého člověka myslícího jest, neztratit z mysli a srdce základního rázu naší české reformace, neztratit jejího podkladu náboženského a tím také postihnout pravý základ našeho národního programu obrodního. Husova reforma právě proto, že byla náboženská, měla tak hluboký a veliký dosah a takový vliv; myšlenka Husova konec konců proto zvítězila, třeba s počátku všichni byli proti ní, všichni proti jednomu… Jan Hus, str. 15.
Reformace osob vedla k reformě společenského řádu – jen reforma osob vůbec je reformací. Jan Hus, str. 17.
...naše národní idea humanitní netoliko nám, ale i národům ostatním může a musí být pevným základem. My, Čechové, nemůžeme se vzdát své podstaty národní, nemůžeme nežíti smyslem své historie, a proto přirozeně i v politice mezinárodní a zahraniční stavěti musíme na idei své. Jan Hus, str. 27–28.
Hlavně v tom byl již v době Jungmannově a je posud náš národní nedostatek: protireformace porušila svým duchovním násilím český charakter, porušila českou duši, český člověk naučil se skrývat své nejvnitřnější přesvědčení, – Jungmann se svými „Zápisky“ tajenými před nejdůvěrnějšími přátely, jednal právě v duchu a tradici této násilné protireformace. Obrození naše musí být obrození duše, – obrození musí být novým životem celého člověka, musíme opět a cele hledat pravdy, slyšet pravdu, učit se pravdě, milovat pravdu, pravit pravdu, držet pravdu, bránit pravdy až do smrti. Jan Hus, str. 43.
Nacionalism ohrožuje nás více, než se domníváme. Díváme se na naše národní žití příliš negativně – pokládáme za svůj historický cíl věčný antagonism proti Němcům a nedovedeme náležitě pochopit a cenit své poslání vlastní, positivní, nedovedeme pracovat bez ohledu na cizinu… Musíme konečně žíti sobě, positivně, beze strachu, bázně a ohledu jíti cestou svou vlastní, cestou svou českou. Jan Hus, str. 45.
Jen tak zbavíme se také toho strachu před svou malostí, která jako hlodavý červ sedí v samém nitru české duše, pokud nepochopila plnosti a velikosti našeho poslání, naší ideje české. Proti svým nedostatkům, proti své malosti kulturní můžeme a musíme toužit s Kollárem, ale to je něco jiného nežli ten pocit malosti, který vyrůstá z nacionalismu. Jan Hus, str. 45–46.
Český člověk opravdový, český člověk myslící chce mít jednotný názor životní, chce míti přítomnost s minulostí organicky svázánu, chce míti obsah všeho svého snažení v souladu se základní ideou své historie, s Bratrstvím, s Humanitou, chce se spravovati tou ideou netoliko proto, že je česká, ale proto, že je správná, že jí nedovede odpírati. Jan Hus, str. 48.
Bratrství je tedy vrchol a centrum historického národa českého. V Bratrství projevila se česká přirozenost, česká člověckost. Bratrství je posud nejčistším národním projevem české člověckosti a ovšem i božnosti. Člověctví, humanita bratrská je projev člověka českého, je vrchol a centrum naší historie. Jan Hus, str. 65.
Chtíti musíme, doopravdy chtíti musíme, co chtěli obrodní pokračovatelé Husovi a Bratří: Humanitu! V každém člověku ctíti musíme sobě rovného – to je humanitní ideál našich buditelů…
Obrodní práce, ne pouze theorie, znamená stálou a vytrvalou reformní práci pro lid český všecek a stejně pro lidstvo všecko. Hus zemřel pro nás, ale také pro všechny ostatní: Česká idea Bratrství, česká idea humanitní, toť vůdčí idea celému člověčenstvu; Hus také celým světem je ctěn, a Komenský stal se učitelem celého světa. Náš úkol reformační a obrodní, náš úkol národní, naše idea česká je po výtce sociální – je právě Bratrství. Jan Hus, str. 73.
Liberalism dnešní vyhýbá se životním otázkám jako čert kříži. Náboženská otázka je liberálovi sůl v očích. Pochopitelno: liberál věří především v politickou moc, a tudíž konec konců jen v hmotu, třeba by horoval i pro Krista Pána, Pánaboha a všecky ideály ideálů. Neodsuzuji jednotlivce, ale princip, typ. Jsou přece, vím to dobře, různé stupně liberalismu; mluvím proti indifferentismu filosofickému a náboženskému, mluvím proti těm praktikům a theoretikům v různých oborech, jimž poslední věci člověka jsou lhostejny, kteří život lidský nedovedou cenit leda hmotně, ať už věří pouze v peníze a stroje nebo v parlament, vědu, umění, jazyk a cokoli. Mluvím proti těm, kteří nám duši naši chtějí ubíjet jednotlivostmi a opět jednotlivostmi. Mluvím proti těm, kteří v naší historii nedovedou vidět než ty fyzické boje a obřadní okázalosti našich králů, šlechty a měst. Co pak zbude z té naší minulosti, jestliže nemáme pochopení pro čtyřstoletý vývoj náboženský? Co máme v té minulosti, nerozumíme-li čtyřstoletým bojům reformačním a protireformačním? A co nám zbude svého českého z doby našeho obrození, jestliže nám nemají ceny idee a tužby obrodní, připínající se k ideálům reformačním, k Bratrství? Jan Hus, str. 82–83.
Nepadli jsme pro své ideje reformační, ale padli jsme, že jsme se jim zpronevěřili, že jsme v nich nepokračovali. Jan Hus, str. 91.
Nemůže být nejasno, čím Hus nám byl a je. Předně. Husovo životní dílo byl boj za reformu náboženskou; Hus byl náboženským reformátorem. Toť obsah jeho života a smrti, a proto nám je vzorem náboženské opravdovosti. Kdo se chce dovolávat Husa plným právem a doopravdy, musí se ho dovolávat jako vzoru učitele ve věcech náboženských. Druhé. Budeme se Husa dovolávat pro věc hlavní. Nebudeme tedy věřit v jednotlivostech, co věřil on, neboť v těch věcech jsme nad něho a jeho dobu pokročili; ale budeme se od něho učit stát v poznané pravdě, mít pevné a nezlomené přesvědčení životní, přesvědčení náboženské. Jan Hus, str. 103.
Zatím s prof. Pekařem uznávám, že výbojný nacionalism německý vyžaduje z naší strany zbystření vlasteneckého rozumu. Ano – rozumu. A rozumu nikdy národové nemohou míti dosti. Agressivnímu nacionalismu německému nesmí proto (ani nemůže!) čelit nervosní nacionalism český. Jan Hus, str. 119.
Svornost jest zajisté oprávněné heslo posud, a vždy bude, ale svornost v pravdě; může býti svornost také v nepravdě, svornost v omylu, ba i ve lži. Proto Hus vyzývá: „Ostatně, stůjtež v poznané pravdě.“ Jan Hus, str. 130.
V Husovi také poprvé vidíme, jak vítězí to svědomí uvolněné – padl, ale zvítězil. To uvolnění individuálního svědomí náboženského a mravního, ten boj pro pravdu: „Stůjtež v poznané pravdě“, to je význam Husův a jeho díla. To je význam reformace. Jan Hus, str. 131.
Hus – toť program nám a celému světu. Jan Hus, str. 131.
Reformací, pravím, národ celý jakožto národ poprvé vystupuje na scénu novodobé historie. Národnost, idea národnostní úzce souvisí s reformací a z ní vychází. Rozumí se, že nelze pojímat národnosti v tom smysle jen biologickém; národnost je idea, je cit. Národnost je mravní idea. Národnostní idea na konec je láska, vzájemnost podle jazyka a rodu, idea mravní, a tato idea právě reformací a zejména Husem byla posilněna a posvěcena. Tím již, že se překládala bible, která se národům stala knihou knih, a tím, že se národní jazyk stal jazykem bohoslužebným… My dnes velmi často národnost oddělujeme od jejího přirozeného základu mravního; velmi často podobáme se v národní otázce lidem, kteří ustavičně a ustavičně hledají štěstí. Jsou lidé, kteří od rána do večera přemýšlejí o tom, jak by mohli být šťastni – jak živ člověk takový štěstí nenalezne! Na Husovi a celém hnutí reformním vidíme, jak a proč se rozuměla národnost sama sebou – protože měli jsme vysoké ideály mravní a za nimi směřovali. Jan Hus, str. 132–133.
Naše obrození má tedy vůdčí ideu mravní a náboženskou z naší reformace: humanitní idea našich obrodičů je pokračováním ideje Českého Bratrství. Obrození neznamená pouze uvědomění jazykové, obrození znamená uvědomění v tom nejpřesnějším smyslu, uvědomění filosofické, mravní, náboženské. Uvědomění znamená začít myslit, myslit doopravdy. Kdo jednou začne myslit, nezastaví se před žádnými šraňky; ale rozum musí uznat a uznává ty poslední, odvěké pravdy a ideje, pro které také Hus položil život. Jan Hus, str. 134.
Otázka česká byla a je otázkou náboženskou. Jan Hus, str. 136.
Jestliže Kristus založil křesťanství, pak zejména jeho učedníci, kněží, musejí žíti podle vzoru apoštolů. Apoštolská mravnost – to znamená míti lásku, účinnou lásku, prostotu, jednoduchost. Následníkům Kristovým musí Kristus, musí Písmo se slovem Kristovým být základem učení. Ježíš je hlava církve, ne papež v první řadě. Odsud úsilí o rozumný výklad Písma. Jan Hus, str. 148.
Reformace naše byla také tím pronikavá, že žádala sociální spravedlnost, že právě na sociální a politickou spravedlnost, jak ukazuje táborský komunismus, kladla tak velkou váhu. Jan Hus, str. 149.
Úsilí a boj o vyšší mravnost, o jinou vyšší, čistší zbožnost, to je úsilí naší české reformace, úsilí podstatně české. Neboť v reformaci se jeví duch národní a ten se právě jeví v náboženství. Jan Hus, str. 150–151.
Náš národ nešel s Husem za požitkem a hmotou, šel za duchem, a také my chceme zase podle Husa duchovně žít. Jan Hus, str. 153.
To musí pochopit český člověk, že v poměru k Bohu nepotřebuje prostředníka. Potřebujete vy sluhy, portýra nebo komorníka, abyste mluvili se svým otcem? A potřebujete sluhů, portýrů a komorníků božích? Ne! Buď má každý z nás přímý poměr k Bohu nebo ho nemá. Kdo se schovává za cizího prostředníka, ten prostředníka potřebuje ze zbabělství, ze strachu. Česká zbožnost je, řekl bych, tichým hloubáním, náboženství české nepřekáží myšlení; náboženství, ve kterém se nemyslí, nestojí za nic. Naše reformace měla ráz sociální. V naší reformaci projevila se národnost, a národní vědomí bylo proto založeno mravně a nábožensky. Jan Hus, str. 154–155.
V chybách reformace vidím chyby našeho českého charakteru, a proto jest úkol náš dnes učiti se z historie, uvědomiti si, jakým způsobem duchovně můžeme se obrodit. To obrození musí býti obrozením jednotlivce, pak teprve bude obrozením národa. Jan Hus, str. 156.
Ta harmonie, které Komenský tak požadoval, musí býti v nás, to znamená zceliti v sobě krásné prvky charakteru naší reformace. Harmonie, pravím, ne kompromis mezi Žižkou a Chelčickým, mezi Husem a Komenským, žádný kompromis, to je zlo. Ne zlatá prostřední cesta, jak Rokycana se modlil, … to je nejtěžší cesta! – ta zlatá cesta prostřední. Jan Hus, str. 157.
Naše úsilí politické je pokračováním reformace; americká ústava, přejatá Evropou, přímo vyrostla z reformace a úsilí o svobodu náboženskou. Kdo je nábožensky svobodný, kdo má správné náboženství, ten nalezne správně cestu politickou. A naopak, svoboda politická umožňuje svobodu náboženskou. Jakmile domůžeme se politické svobody, bude prvým naším krokem rozluka státu od církve; náboženství musí býti jako Husovi věcí svědomí a ne politiky. Jan Hus, str. 158–159.
Ta česká reformace, ty české postavy jihu, východu, severovýchodu, Moravy, Slovenska, celé české země kážou každému stále jedno: opravdu, nápravu každého jednotlivce, opravu, nápravu celku! Jan Hus, str. 159.
Reformaci české šlo především o mravní zlepšení jednotlivce. Aby přiblížila věřícího křesťanskému ideálu, čelila církvi a církví státu; neboť církev a stát tvořily ve středověku theokratickou jednotu. Revolta náboženská musila takto osudově vésti k revoluci politické. Úsilí mravní, důsledné a upřímné, vedlo logicky k reformě, po případě k revoluci politické a sociální. Jan Hus, str. 182.
Základem naší reformace je idea humanity: bratrství bylo jméno naší národní církve, církve Českých Bratří; byl to také její ideál. Ve jménu humanity a bratrství Petr Chelčický hlásal proti Žižkovi, zakladateli moderní strategie, svou myšlenku: neodporovat zlu. Celý svět zná toto učení v nové podobě, kterou mu dal Tolstoj, jenž byl sám překvapen, když je našel celé u Chelčického. To jsou nebezpečné krajnosti! Nejčistší idea humanity nezakazuje, nemůže zakazovat obrany. Kazatelé táborští měli pravdu proti Chelčickému, když tvrdili, že obrana není násilí. Jan Hus, str. 182.