Svoboda

Celé dějiny českého národa byly bojem za svobodu. Začalo to už na Velké Moravě, kdy kníže Rastislav a později i Svatopluk bojovali za samostatnost proti Frankům, kteří tuto první slovanskou říši chtěli ovládat. Byl to těžký boj a trval několik staletí. Frankové chtěli mít nad naším národem nadvládu jak v oblasti politické, ekonomické, ale také kulturní a duchovní. Proběhlo mnoho bitev, než začali samostatnost Slovanů respektovat. Jedním ze zápasů byl boj za vlastní jazyk a písmo, které sem přinesli Konstantin a Metoděj. Papež sice slovanskou bohoslužbu schválil, ale hned po smrti Metoděje intrikami došlo k převzetí moci kněžími z Bavor a všichni kněží, kteří konali slovanskou bohoslužbu byli ze země násilím vyhnáni.

Konstantin zakládal vzdělanost na knihách, především Bibli, a proto prvním spisem, který přeložil a sepsal v hlaholici, byla evangelia. V předmluvě Slovanům napsal: „Nahé jsou všechny národy bez knih a nemohou zápasit beze zbraně s protivníkem našich duší, uchystané za kořist věčných muk. Nuže národové, kteří nemáte rádi nepřítele a jste odhodláni mocně s ním zápolit, otevřete dokořán dveře rozumu, když jste přijali nyní zbraň tvrdou, kterou kovají knihy Páně hlavu ďáblovu mocně potírající.“

Tím ukázal, že za svobodu bojujeme nejen politicky, ale především duchovně a že existuje ještě jiné otroctví než fyzické či politické. Aby člověk mohl v tomto boji za svobodu zvítězit, potřebuje znát pravdu, mít kvalitní informace, protože vzdělaný člověk a národ se nadvládě druhých lépe brání. Bible jako slovo Boží je nejmocnější zbraní, která lidem pomůže zvítězit nad nepřítelem duší, který se od nepaměti snaží lidi zotročit nevědomostí, strachem, závislostí a nepravostí.

Po zániku Velké Moravy se politický a duchovní život přenesl do Čech. Kníže Václav a jeho bratr Boleslav se snažili z nadvlády Franků vymanit a pro tuto politickou a duchovní svobodu přinesli mnohé oběti. Podařilo se ustanovit český stát s vlastní vládou, a ačkoli později vládli v naší zemi Přemyslovci a Lucemburkové, ctili identitu a nezávislost českého národa a podporovali jeho rozvoj v oblasti politické, hospodářské, architektonické, kulturní i duchovní.

České království za císaře Karla IV. bylo jedno z nejvýznamnějších v Evropě, především proto, že v Praze sídlil dvůr císaře Svaté říše římské, který zajistil obrovský rozmach v mnoha oblastech; rozšířil území Českého království a přinesl ekonomickou prosperitu. Přesto vše nebyl český národ plně svobodný. To se ukázalo, když zahájili svou činnost čeští reformátoři Milíč z Kroměříže, Matěj z Janova a Jan Hus. Ti usilovali o nápravu zkažené společnosti podle křesťanských ideálů a narazili na odpor těch, kteří si žádnou nápravu nepřáli, protože by tím přišli o své zisky. O co tehdy šlo? Všichni tito čeští reformátoři měli stejný program:

1. Aby všichni lidé měli přístup k pravdivým informacím a vzdělání. Chtěli, aby lidé četli Bibli ve svém jazyce a mohli poslouchat kázání v češtině, protože většina bohoslužeb tehdy probíhala latinsky.

2. Aby došlo k nápravě vládnoucí šlechty a kněžstva. To znamená, aby se zahájila sociální reforma, která měla pozvednout z bídy ty, kteří byli ekonomicky na dně, a daný systém jim to neumožňoval.

3. Aby byla uskutečňována spravedlnost pro všechny bez rozdílu a aby světská moc měla možnost trestat i korupci kněží.

4. Aby se celá společnost reformovala – navrátila ke svým křesťanským kořenům a žila podle příkladu Krista a jeho apoštolů.

Tehdejší společnost neznala svobody a práva v dnešním slova smyslu, ale reformátoři svým úsilím směřovali k vytvoření svobodné společnosti, kde se jedinec může rozhodovat podle svého svědomí, svého rozumu a svého přesvědčení. Jan Hus se dokázal postavit za svobodu svého přesvědčení a svědomí a neustoupil ani před papežskou klatbou ani před nátlakem ze strany koncilu a raději se nechal upálit, než aby zapřel sám sebe a svoji víru. Svou osobní statečností a odpovědností, ale především oddaností pravdě zanechal následujícím generacím Čechů velký příklad. Zemřel pro Pravdu s velkým P. Mistr Jan Hus neumíral pro svůj názor, ale pro Pravdu, která ho přesahovala, která je zosobněná v Ježíši Kristu, Husovu Spasiteli.

„Naléhavě vás celým srdcem prosím, nejmilejší, abyste byli skrze Ježíše Krista svobodní ode všech hříchů a vítězili nad tělem, světem a ďáblem, pohrdajíce marnostmi tohoto světa, abyste tak skrze milost Ježíše Krista všechno ochotně snášeli pro spásu a v těžkostech mohli vytrvat až do konce. Za to se, nejmilejší, vždy modlím a vzpomínám na vás ve svých přímluvách. Neboť jsem u vás pracoval kázáním Božího slova – Bůh je mi svědkem – více než dvanáct let, a přitom mi bylo největším potěšením vidět vaši usilovnou píli v poslouchání Božího slova a upřímné a opravdové pokání mnohých.“ Toto je vyznání Jana Husa, které napsal Čechům z vězení v Kostnici. Opět tu vidíme stejnou svobodu, kterou našemu slovanskému národu ukazovali už Konstantin a Metoděj. Nejde na prvním místě o občanskou svobodu, ale o vnitřní svobodu od všech hříchů, od útlaku ďábla a svého vlastního těla. Hus věřil ve věčný život a jeho perspektiva života pro něj nespočívala jen v pozemském cíli – hleděl k věčnosti. Nebál se zemřít, protože si byl jist, že po smrti ho přijme do svého království Boží syn Ježíš Kristus.

Husité nepochopili Husovy ideály správně a začali je naplňovat po svém. Bojovali jako lvi. Jan Žižka byl geniální vojenský stratég a ubránil naše království před obrovskou přesilou spojeneckých vojsk evropské katolické unie. Tato okupační vojska narazila na speciální vojenskou taktiku obyčejných sedláků, kteří byli odhodlaní pravdu bránit až do krve vylití. Vozová hradba a netradiční bojové nástroje nepřátele překvapily, a tak se po Evropě začal šířit strach z oněch hrozných neporazitelných českých kacířů. Můžeme dnes tyto války hodnotit jakkoli, skutečností však zůstává, že bez nich by česká kotlina nebyla prostorem, jediným prostorem, kde vládla jakási náboženská svoboda. Z Evropy sem přicházeli pronásledovaní křesťané (valdenští, novokřtěnci a další), protože naše země jim v průběhu 15. a 16. století poskytovala útočiště.

V prostoru vybojovaném husitskými vojsky mohla povstat i Jednota bratská. Byla založena na učení Petra Chelčického, který odmítal násilí a představil zcela nový model fungování společnosti na základě učení Ježíše Krista a jeho učedníků. Lidé by si v takové společnosti byli rovni bez ohledu na společenské postavení, žili by ve vzájemné úctě, pokoře a pracovitosti. Jednota bratrská je dodnes považována za nejkrásnější církev, co se týká vnitřního uspořádání a vzájemné lásky, úcty a podpory. Také jí bylo přezdíváno „zpívající církev“, protože její členové si stále zpívali. Zpěv známe už z legendárních husitských chorálů, které zaháněly na útěk vojska cizinců, ale v Jednotě bratrské byl zpěv oslavou Boha a znamením skutečné vnitřní svobody. Kdo zpívá (nejen na koncertech, ale i v běžném životě), je silný a svobodný. Píseň pozvedá ducha a dodává odvahy.

Z Jednoty bratské vyrostly také největší osobnosti českých dějin. Jako příklad můžeme uvést dva její biskupy – Jana Blahoslava a Jana Amose Komenského. Oba se stali známými učiteli, kteří přispěli k rozvoji českého národa v oblasti jazyka, vzdělávání a kultury. Celý svět dodnes oceňuje význam Komenského díla, přiznává mu titul učitele národů, a dokonce existuje rozvíjející se vědní obor komeniologie.

Komenský žil v těžké době. Prožil období Bílé hory a pobělohorské porobení českého národa pod otroctví habsburské prokatolické monarchie. Jako kněz Jednoty bratské byl z vlasti vyhnán a větší část svého života prožil ve vyhnanství. Zemřela mu žena a dvě děti, přišel o práci, dvakrát mu shořely knihovny i s jeho vlastními spisy, pak zemřela i jeho druhá žena, byl častokrát posmíván od nepřátel i přátel. Přesto sám sebe nazývá mužem touhy. Neztratil naději. Nejen pro sebe, ale i pro svůj národ. Bojoval za svobodu svého národa tím, že během třicetileté války zval panovníky různých zemí, aby České království osvobodili. Nepodařilo se to.  

Co soudil Jan Amos Komenský o svobodě? Níže uvádím několik Komenského tezí o svobodě z jeho největšího díla Obecná porada o nápravě věcí lidských.

„A Bůh skutečně pozvedl člověka k takové důstojnosti, že mu podřídil všechna nižší stvoření a dopřál mu dosáhnout takového vrcholu vážnosti, že člověk, vládce a soudce všeho, je podřízen jen sobě samému a řídí se jen vlastním úsudkem, a ne úsudkem někoho jiného. Je jisté, že základ správného řádu ve všem, co se týká člověka, a osa veškerého lidského štěstí je v tom, aby každý, kdo je určen k vládě nad jinými, chtěl, mohl a uměl rozumně ovládat především sama sebe. A počátek zkázy by byl, kdyby sama sebe ovládat nechtěl, nemohl a neuměl. A proto se Bůh vždy staral o to, aby se člověk ovládat chtěl, mohl a uměl. Aby to chtěl, obdařil ho láskou ke svobodě…“

„Za druhé si uvědom, že jsi před ostatními dostal přednost a že chceš, můžeš i umíš vládnout. Chtít vládnout ti přísluší, protože máš lásku ke svobodě. Zárodky této svobody lze sice vidět i u jiných stvoření (kůň shazuje jezdce, dobytče setřásá jho, ptáček utíká z klece, to vše s jediným cílem – být svým pánem), avšak tato touha je u člověka tak neovladatelná, že lidé často raději zemřou, než by se stali otroky, to je, než by se řídili nikoli vlastní, nýbrž cizí vůlí. Tak zřetelně ti tedy vtiskl svůj znak Bůh, který jedná naprosto svobodně. Náleží ti i schopnost vládnout, neboť stejně jako v každé lodi je zabudováno kormidlo, tak v každém živočichu jsou zabudovány smysly jako jeho řízení. Dále se v člověku nachází řízení smyslů, to znamená rozum. A konečně, aby rozum nebloudil, je mu přidáno ještě vyšší řízení, Boží slovo, od doby, co jsme propadli hříchu a přišli o dovednost, jak vládnout, napravuje nás Bůh tím, že nám poskytuje nové prostředky a nařizuje nám, abychom znovu dosáhli dobrovolné poslušnosti vůči němu a sebeovládání.“

„Vláda člověka nad člověkem se má uskutečňovat pomocí rozumu, nikoli násilí. Vzhledem k tomu, že ovládaný je stejně jako ty obdařený svobodnou vůlí, nelze ho ovládat jinak než rozumem. Zkouší-li to někdo jinak, je to tyranie, zdroj veškerého nepořádku, násilností a zániku. Kdo chce proto vládnout jiným, musí se naučit ovládat sama sebe. Kdo je sám nepořádný, ten bude všechno řídit nespořádaně. Zatímco každý člověk jako rozumný živočich strpí, abys ho vedl pomocí rozumu, tak násilím dokážeš jen to, že zahořkne a upadne do zoufalství. Stvořitel totiž obdaroval člověka takovou svobodou, že mu ji nelze odebrat, a proto ani sám Bůh mu ji nebere. Násilí je tedy nástrojem vhodným ke zničení člověka, ne však k jeho nápravě.“

„Největší mezi lidmi je ten, kdo nad sebou neuznává nikoho kromě Boha a jen jemu, jenž stojí nekonečně výše, svěřuje sám sebe, aby spravoval všechny jeho záležitosti. Svrchovaně svobodný je ten, kdo vstupuje ve svazek se svrchovaně svobodným Bohem, aby s ním byl jedno.“

„Třetí podmínka si žádá, aby naše dobro, které nám obnoví Bůh, bylo nejen čiré a krásně uspořádané, nýbrž i vábné a lahodné a nemělo v sobě nic nuceného, a to ani ve vnějším zdání. Všechno nechť plyne jako z vlastní vůle. Neboť lidské povaze je vrozeno, že se dává vést raději svým než cizím rozumem, důvěřuje raději sobě než jiným. Kdekoli se přimísí nějaké nařizování, naše mysl hned cítí odpor a odvrací se, a kdekoli vidí, že může postupovat vlastním vedením, opouští vůdce. Pohleď na dítě! Jakmile svede první krůčky, odmítá vedoucí ruku, chce být ponecháno samo sobě. A kdokoli se stal dospělejším, nerad snáší učitele. Naprosto tedy musíme směřovat k tomu, aby se lidskému pokolení vrátila svoboda myšlenková, svoboda náboženská a svoboda občanská. Svoboda, tvrdím, je nejskvělejší lidský statek, stvořený spolu s člověkem a od něho neodlučitelný, pokud není člověku souzeno zahynout. Proto Bůh vrací svobodu těm, které osvobodí ze záhuby, podle svědectví syna Božího (J 8,36) a podle svědectví apoštolova (Ga 4,31 a 5,1.13.17 atd.). Uveďme tedy člověka, pokud je to možné, na svobodu a osvoboďme ho od všech vnucených dogmat, kultů a poslušností.“

Tento Komenského ideál svobody dál rašil v mnohých Češích v době národního obrození a vyvrcholil zápasem za samostatnost během první světové války. Tomáš Garrigue Masaryk se myšlence svobodného státu zcela oddal a nasadil vlastní život za vymanění Čechů a Slováků z habsburské nadvlády a za vybudování nezávislé republiky. Během krátké doby dokázal pro myšlenku samostatnosti nadchnout nejen Čechy a Slováky, ale také přesvědčit amerického prezidenta Wilsona o právu na sebeurčení národů, a to zvláště práva na existenci českého státu, který má tak významné historické opodstatnění.

Masaryk byl bojovníkem za svobodu. Ale ani on nechápal svobodu jen v politickém smyslu, ale především v duchovním. Dokonce přímo spojoval svobodu náboženskou se svobodou politickou a správnou politiku podmiňoval skutečnou a pravou vírou:

„Naše úsilí politické je pokračováním reformace; americká ústava, přejatá Evropou, přímo vyrostla z reformace a úsilí o svobodu náboženskou. Kdo je nábožensky svobodný, kdo má správné náboženství, ten nalezne správně cestu politickou. A naopak, svoboda politická umožňuje svobodu náboženskou.“

Masaryk byl svobodný od snahy líbit se druhým, pravda u byla přednější nad lidské uznání a potlesk. Svobodu hájil nejen pro sebe, ale pro všechny. Nebál se názorové konfrontace a diskuse, nepovažoval ji za projev nepřátelství, ale za cestu k nalezení pravdy. Svobodně se zastal židovského mládence Hilsnera, který byl neprávem obviněn z vraždy Anežky Hrůzové. Když byl v tisku očerňován, bránil se slovy: „Stojím za svým míněním, které budu hájit ze všech svých sil, a očekávám od vás, že budete hájit mou svobodu také vy, neboť v mojí svobodě spočívá vaše svoboda, ve vaší svobodě svoboda moje.“

Práce Masarykovi nebyla odpornou nepříjemností, ale potěšením a smyslem života. Říkal, že vždy rád poslouchá lidi, kteří o svém povolání vyprávějí s láskou a chutí, protože je nedělají jen z „chlebařství“. „Otrok nikdy a nikde nepracuje rád a úspěšně.“ Je to o mentalitě, o postoji srdce. Kdo pracuje rád a má cíl, je svobodným a šťastným člověkem. „Šťastný je ten, kdo má bohatý obsah životní, šťastný je ten, kdo dovede poctivým úsilím zčásti uskutečnit své ideály.“ Masaryk svůj životní ideál uskutečnil – podařilo se mu pro svůj lid založit samostatnou Československou republiku. Nedělal to z „chlebařství“, nedělal to pro svoji slávu ani finanční zisk, vlastně to dělat vůbec nemusel. A přesto tento boj za svobodu bojoval a vybojoval. Pro nás a pro naše děti.