Jan Hus: Hledej pravdu, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, mluv pravdu, drž se pravdy, braň pravdu až do smrti, protože pravda tě osvobodí od hříchu, od ďábla i od smrti… Nejmilejší, žijte podle poznané pravdy, která vítězí nade vším a mocná je až navěky.
Co je to pravda? Tuto otázku si položil už Pilát z Pontu, který odsoudil Ježíše Krista k smrti. Stejnou otázku si kladou lidé od počátku a budou si ji klást až do skončení světa. Je pravda „pouze“ informací, která odpovídá skutečnosti, nebo je něčím víc? Vytvářejí si lidé pravdu sami, nebo existuje absolutní pravda, která nás přesahuje? Je možné se pravdy dobrat? Jak pravdu chápal Jan Hus? Pravda pro něj byla zosobněná v Ježíši Kristu a obsažená v Bibli. Pro tuto pravdu zemřel, protože ji miloval víc než vlastní život.
Podle Husa nejde jen o to pravdu znát, ale také podle poznané pravdy žít. Nejde o to, zda my máme pravdu, ale o to, zda pravda má nás. Život v pravdě je životem v integritě a autentičnosti, kdy naše myšlenky, slova a skutky jsou v harmonii. Jinými slovy – je to život v opravdovosti a poctivosti před sebou, před druhými lidmi i před Bohem. Opakem je tolik nenáviděná přetvářka, pokrytectví a faleš. Pravda je mocná, neporazitelná; je živá a věčná. Může být na čas poražena, ale nakonec vítězí. Na to ukazuje i české přísloví Lež má krátké nohy. Pravda vítězí. Toto heslo dodnes vlaje nad Pražským hradem a má v sobě ukryté velké tajemství.
Lež je někdy pohodlná a výhodná. Ale nevyplatí se. Pravda v naší zemi na tom není dobře, zdá se, že umírá. Jak napsal prorok Izajáš: Právo je potlačeno a spravedlnost zůstává daleko, ano, na náměstí klopýtá pravda a to, co je správné, nemůže vejít. Pravda zahynula, kdo se odvrací od zlého, bývá vykořisťován (Izajáš 59,14–15). Tak to vypadá, že se za ta téměř tři tisíciletí od doby Izajáše nic moc nezměnilo. Anebo se dějiny opakují stále znova.
Kdo v naší zemi bojoval za pravdu jako první? To už zřejmě nezjistíme, ale touhu po pravdě vidíme u Konstantina a Metoděje, kteří přinesli na Velkou Moravu křesťanskou víru a s ní i vzdělanost, knihy, právo a kulturu. V Proglasu, což byla předmluva evangelií, které Konstantin přeložil do slovanštiny, píše: „Vždyť jako tělu hrozí zkáza, nemá-li náležitého pokrmu, tak každá duše upadá a živoří, nemá-li v sobě života Božího, když slova Božího neslyší.“ Tito bratři misionáři usilovali o to, aby Slované pravdu poznali z Bible. Odvážně za to bojovali v učených disputacích a nejednou byli předvoláni k soudu kvůli tomu, že Slovanům kážou a píší knihy v jejich jazyce. Bratři přesvědčivě argumentovali a doložili, že je správné, aby národy měly Boží slovo ve svém jazyce.
S pravdou a bojem za pravdu máme nejvíce spojené právě jméno Jana Husa, který byl v Kostnici upálen kvůli svému přesvědčení, jež nemohl odvolat, protože věřil, že je pravdivé. Už v mládí udělal Hus rozhodnutí, které ho provázelo po celý život. Rozhodl se, že pokud kdykoliv pozná, že se v něčem mýlil, rád své dřívější stanovisko opustí a přikloní se k pravdě. Učinil předsevzetí, že celý život bude hledat a poznávat pravdu, která má osvobozující charakter. Pěkně to vidíme na jeho jednání, kdy jako student dal své poslední peníze na to, aby si koupil odpustky. Později, když Hus dospěl k poznání, že odpuštění zlých skutků může dát jen Bůh, a to jedině jako dar, začal odpustky, které se staly nástrojem k obohacování chamtivých kněží a vydírání chudých lidí, odmítat. Kázal v Betlémské kapli o tom, že odpuštění je velká Boží milost, kterou člověk může získat díky opravdové lítosti a víře v zástupnou oběť Ježíše Krista. S milostí Boží se nedá kupčit.
Když roku 1412 přišel do Prahy papežský vyslanec s listinou, která vyhlašovala odpustky pro všechny, kteří dobře zaplatí, nemohl Hus mlčet. Takový způsob získávání peněz, navíc ještě na válečné tažení, ostře kritizoval. Pražané poznali, že odpustky jen podporují špatný život, protože lidé si myslí, že mohou svobodně hřešit, a když jednoduše zaplatí, bude jim odpuštěno. Pochopili, že to před Bohem platit nemůže, protože Bůh se nedá od nikoho oklamat. Když byl v kostelích vyhlašován prodej odpustků, tři mladí muži, Martin, Stašek a Jan, se proti tomu nahlas ozvali. Prohlásili, že s tím nesouhlasí, že je to proti Bohu.
Mladíci byli okamžitě zatčeni a uvězněni a hrozila jim poprava. Když se to v Praze rozkřiklo, lidé se seběhli před radnici a žádali radní, aby je propustili. Jan Hus šel vyjednávat a nabídl, aby místo mladíků popravili jeho, protože ti byli ovlivněni jeho kázáními. Radní mu slíbili, že mladé rebely propustí, pokud nařídí lidem, aby se rozešli. Hus zástupy rozhněvaných lidí rozpustil, ale radní svůj slib nesplnili, naopak mladíky okamžitě nechali vyvést na popravu. Vtom se lidé začali opět sbíhat, proto kat musel vykonat popravu rychle přímo v ulici Na Příkopech.
Hned po popravě kat zakřičel, zda je ještě někdo, kdo chce zastávat bludné učení, že odpustky jsou neplatné. Každého takového na místě stihne stejný trest jako ony mladé muže. Mělo to působit jako pohrůžka k zastrašení. Lidé se však začali hromadně hlásit, že také chtějí zemřít pro pravdu. Kat je nechal pozatýkat a uvěznit. Radní si netroufli všechny popravit, protože se báli povstání; proto je postupně propouštěli na svobodu.
Na tomto příběhu vidíme nejen to, že Hus byl připraven pro pravdu zemřít ještě dříve, než odjel do Kostnice, ale také to, že mnozí Pražané byli ve víře a oddanosti poznané pravdě natolik pevní, že se nebáli smrti.
Hus věřil, že pravda je hodnotou, pro kterou stojí za to zemřít. Nešlo mu o prosazení „své“ pravdy, ale o pravdu Boží, kterou poznával z Bible. Nešlo mu o to, aby měl pravdu, ale o to, aby pravda měla jeho, protože pravda ho přesahovala. Záleželo mu na tom, aby žil autentický život podle pravdy, kterou již poznal. Není možné, aby člověk žil podle pravdy, kterou nepoznal; ale každý má odpovědnost, aby pravdu poznával stále víc a podle poznané pravdy žil. Přijetí pravdy člověka vnitřně osvobozuje a mění jeho postoje, hodnoty a charakter. Pro tuto pravdu Mistr Jan Hus zemřel, protože ji miloval víc než vlastní život.
Hus si často dělal legraci sám ze sebe a říkal, že je hloupou domácí husou. Psal o sobě: Přestože je husa líný domácí pták, dokázal se vznést, ačkoliv se ho snažili zastrašit klatbou, kterou na něj církevní autority vyhlásily. Husa se osvobodila. Osvobodila se od strachu ze smrti, od strachu z lidí, od každého vnitřního omezení a začala létat. K ní se postupně přidávali další ptáci, takže nakonec v Praze létali mnozí svobodní lidé, kteří si sami dokáží vytvořit názor a stát za ním.
Toto osvobození způsobila pravda, kterou Hus personifikuje v osobě Ježíše Krista a říká, že pravda má zvláštní vlastnost: „...čím více je pošlapávána, tím více se pozdvihuje, a čím více je zastiňována, tím jasněji potom září. Někdy je i na čas poražena, ale nakonec zvítězí, protože je mocná až navěky. Herodes a Pilát také Pravdu zabili a do hrobu položili, ale ona všecky přemohla a za sebe jedinou dala světu dvanáct a více náhradníků. A ta stejná pravda – Ježíš Kristus – dala Praze za jednu nestatečnou husu mnoho orlů a sokolů, kteří vysoko létají.“
Jan Amos Komenský navazoval na Husa v lásce k pravdě, dokonce když psal závěť Jednoty bratrské, vyzval český národ k tomu, aby se nejprve navrátil k lásce k pravdě: „Věřím i já Bohu, že po přejití vichřic hněvu, hříchy našimi na hlavy naše uvedeného, vláda věcí tvých k tobě se zase navrátí, ó lide český. A pro tuto naději tebe činím dědicem toho všeho, co jsem po svých předcích zdědila. Zejména a nejprve lásku k Boží čisté pravdě, kterou nám skrze Jana Husa začal ukazovat Pán Bůh.“
Z kněze a později i biskupa Jednoty bratrské se Komenský stal známým učitelem národů. Zavedl revoluční vzdělávací systém se zcela novými metodami výuky, kde učení nebylo utrpením, ale radostí.
Komenský věřil, že pravda je vždy jen jedna: „Jelikož pravda je vždy jedna a nedělitelná, může být vždy jen jeden názor z několika pravdivý. A proto, ať je o nějaké věci sebevíc různých nebo i opačných mínění, všechna kromě jednoho musí být nesprávná.“
Stejně jako Hus vycházel i Komenský z předpokladu, že pravda je daná předem jako idea věcí, základ položený před založením světa samotným Bohem: „Konečně pak nemůžeme hledat pravé základy pravdy jinde než v Bohu a v tom, co od Boha pochází. Vždyť jedině Bůh myslí, mluví a koná tak, že to nikdo nedokáže lépe, a proto brát si za vzor pouze jeho myšlenky, výroky a skutky, to je ta nejspolehlivější cesta.“
Jinde Komenský pravdu přirovnává k paprsku světla: „Paprsek uvnitř svého okruhu nikdy nezaniká. Neboť propustí-li ho průsvitné těleso, volně se šíří, kam až může, až k hranici svého okruhu. Odrazí-li se, přechází neporušený jinam. A jestliže odskočí, rozdělí se na četné menší paprsky a o to více věcí vystaví svému účinku. Tak pravda věcí je věčná. Když si jí někdo nevšímá, ona trvá. Jestliže ji někomu jinému sdělí, ona do toho druhého přechází. A roztříští-li se nějakým zkoumáním, tím více se zaskví a rozmnoží.“
Také zakladatel a první československý prezident T. G. Masaryk vyzdvihoval lásku k pravdě jako hodnotu, na které je založena identita českého národa. Jeho výroky: Nic není velké, co není pravdivé, nebo Lež je hloupá a pravda je ve všem nejpraktičtější, ukazují, že si pravdy vážil a za vysoce důležité považoval pravdu nejen znát, ale také podle pravdy žít. Jak se to jemu samému dařilo, vidíme na dvou aférách, které se staly ještě dříve, než se stal prezidentem. Jsou jimi boj o Rukopisy a hilsneriáda.
V boji o pravost Rukopisů zelenohorského a královédvorského se Masaryk stavěl na zásadu, že národ nepotřebuje být klamán a že svoji národní identitu nemůže vybudovat na lži a podvodu. Byl přesvědčen, že Rukopisy jsou podvrhem, a proto jejich hodnotu pro tvorbu národního sebeuvědomění popíral. Častokrát říkal, že pravda sama o sobě nikdy nemůže být škodlivá. Když mu vytýkali, že svou kritikou rozbíjí národní jednotu, argumentoval tím, že jedna věc je ještě horší než nejednota způsobená kritikou, a sice jednota vystavěná na líbivých iluzích národa o sobě samém. Napsal: „Ještě horší než výsměch nepřátel jsou iluze člověka či národa o sobě samém. Sebeláska nedovoluje realistický pohled na svět. Kritika však nebrání lásce, naopak; jenom láska, která prošla ohněm kritiky, má pro život skutečnou cenu. Proto je kritika pro život důležitá a nenahraditelná: protože je sebeočistou, a nikoli negací.“
V hilsneriádě šlo o obvinění židovského mladíka Hilsnera z údajné rituální vraždy křesťanské dívky Anežky Hrůzové v Polné. Masaryk se proti vášním a zlobě téměř celého národa zastal Hilsnera s tím, že nevěří, že by Židé potřebovali krev křesťanských panen do velikonočních macesů. V tom vidíme jeho odvahu postavit se i proti většině, když šlo o pravdu.
Lásku k pravdě probudil u Masaryka živý odkaz Jana Husa. V celém svém díle znovu a znovu odkazuje k tomuto milovníku pravdy: „V Husovi také poprvé vidíme, jak vítězí to svědomí osvobozené – padl, ale zvítězil. To osvobození individuálního svědomí náboženského a mravního, ten boj pro pravdu: ‚Stůjte v poznané pravdě‘, to je význam Husův a jeho díla. To je význam reformace… Hus – to je program pro nás a celý svět.“
Pravda vítězí. Heslo, které vlaje na Pražském hradě na české prezidentské standartě jako proroctví nad českým národem. Zatím je pravda v Čechách potlačována, ale nakonec stejně zvítězí. Hus tomu věřil, a my se spolu s ním můžeme na hodnotu pravdy pevně postavit. Spolu s Husem můžeme věřit ve vítězství pravdy a k tomuto cíli směřovat svým pravdivým životem.