Jan Amos Komenský

Narodil se 28. 3. 1592. Ve dvanácti letech Jan osiřel. Během krátkého období přišel o otce, matku a dvě sestry, patrně v důsledku moru. Ujala se ho jeho teta ve Strážnici. Každý den musel tvrdě pracovat ve mlýně, krátce navštěvuje školu ve Strážnici, ta ale nenaplňuje jeho vnitřní touhu po poznání.

O rok později (1605) vpadli na Moravu uherští povstalci – Bočkajovci, a ti zničili a vyplenili Strážnici a okolí. Také Komenského dědictví po rodičích, rodinný dvůr v Uherském Brodě byl vypálen.

Gymnázium v Přerově začíná Komenský studovat až v 16 letech. Komenský zaujal významného šlechtice Karla Staršího ze Žerotína svým vztahem ke studiu, zároveň pracovitostí a odpovědným postojem k životu. Ten se proto rozhodne podporovat Komenského studia na akademii v německém Herbornu (1611-1613) a na univerzitě v Heidelbergu. Zde prožívá Komenský šťastná léta a objevuje krásu vzdělávání. Po studiích působí jako učitel na gymnáziu v Přerově (1614-1617).

Žení se s Magdalenou z Vizovic, je vysvěcen na kněze Jednoty bratské, působí jako kazatel sboru Jednoty bratrské ve Fulneku a učitel na bratrské škole. Zakládá rodinu a toto období (1616-1621) patří mezi jeho nejšťastnější. Roku 1618 začíná 30letá válka a po prohrané bitvě českých stavů na Bílé hoře (1620) hrozí protestantům smrt. Komenský se zdráhá utéct od rodiny, ale jeho manželka ho přiměje. Ukrývá se na panstvích Karla ze Žerotína v okolí Brandýsa nad Orlicí.

Když je daleko od rodiny, zastihne Komenského zpráva o smrti manželky a jeho dvou dětí, z nichž druhé dítě dosud ani neviděl. To ho velmi zdrtí. Další ránou je spálení jeho drahé knihovny veřejně na fulneckém náměstí - podílí se na tom i jeho žáci (pod vedením kapucína Bonaventury).  Ve svém smutku píše ohromné dílo „Labyrint světa a ráj srdce“, které je dodnes slavné a hraje se v divadlech.

Později (1624) se Komenský ožení podruhé a narodí se mu 4 děti (s Marií Dorotou má 3 dcery, 1 syna). České protestantské šlechtě a duchovním je umožněno odejít z vlasti do exilu, pokud katolickou víru nechtějí přijmout. Prostý lid musí zůstat, podrobit se Habsburkům a přijmout katolickou víru. Po vydání Obnoveného zřízení zemského roku 1627 se situace v zemi ještě zhoršila, proto roku 1628 Komenský opouští vlast s celou svojí rodinou. Uchýlili se do polského Lešna, kde žila početná komunita Jednoty bratské. Komenský stále doufá, že se jednou bude moci vrátit. Když však podepsáním „Vestfálského míru“ skončí 30letá válka, končí také naděje na návrat do vlasti.

V Lešně vypukl roku 1631 mor a mnoho lidí umíralo. Komenský a mnoho dalších křesťanů, kteří do Lešna utekli před pronásledováním z Čech a Moravy, začali o umírající pečovat. Ostatní obyvatelstvo města se skládalo z Němců a Poláků, kteří naopak o nemocné nepečovali, nechávali je umírat v strašných podmínkách a po smrti je ani nepohřbili, ale jen zahrabali a psi mrtvá těla vyhrabávali. Komenský toto nelidské chování kritizoval a velmi pohotově napsal a vydal knihu Zpráva kratičká o morním nakažení, kde vysvětluje, jak se mají křesťané ujímat nemocných a umírajících lidí. Čeští křesťané žijící v Polsku se nebáli smrti. Nebáli se toho, že se od nemocných mohou nakazit. Prokázat milosrdenství a pomoc trpícím bylo pro ně přednější než jejich vlastní život.

V Lešně Komenský působí jako učitel a později rektor vyššího bratrského gymnázia. Hodně píše a jeho „Brána jazyků otevřená“ ho proslaví po celém světě, kniha je průlomem v učení se cizím jazykům, dodnes jsou všechny jazykové učebnice postaveny na Komenského metodách. Dokonce, když je přijat švédskou královnou Kristinou, ta s ním hovoří plynně latinsky a sděluje mu, že se naučila latinsky podle jeho knihy Brána jazyků otevřená.

Slavná je i jeho vyučovací metoda škola na jevišti neboli škola hrou. V Uhrách učil studenty latinsky tím, že s nimi pro celé město připravil divadelní hru a tu pak zahráli.

Komenský se stává velmi uznávaným po celé Evropě, ve vlastní české zemi je však jeho dílo na černé listině.

Roku 1656 ve válečném sporu Švédů s Poláky dojde k vypálení Lešna, Komenský si s rodinou jen taktak zachrání život, ale shoří mu celý jeho majetek, včetně mnoha nevydaných spisů – jde o více než 40 let práce. Pokusil se před ztrátou knihy zakopat do jámy, ale přesto ohořely. Je naprosto zdrcen. Následně je pozván do Amsterodamu.

V Amsterodamu znovu začne obnovovat své dílo. Nikdy se již nevzpamatuje z tragické ztráty zvláště Česko-latinského slovníku, na kterém pracoval 40 let. Nemůže dát zpět dohromady prakticky celoživotní práci. Přesto se o to až do smrti pokouší a podaří se mu vydat ještě 62 svých spisů a děl.

Komenský se nazýval mužem touhy (vir desideriorum). Neustále toužil po něčem lepším, po dokonalém dobru, po věčné blaženosti a lidském štěstí. Byl přesvědčen, že toto dokonalé štěstí nalezne člověk jedině ve zcela osobním důvěrném vztahu s Bohem. On takový osobní vztah s neviditelným Bohem měl.

Komenský napsal kolem 200 knih, některé ovlivnily na několik století mnoho národů. Jeho knihy byly přeloženy do mnoha evropských jazyků, ale také do arabštiny, perštiny, japonštiny… Vytvořil školské vzdělávací programy, z nichž se vychází dodnes. Dne 15. 11. 1670 umírá v Amsterdamu a je pohřben v Naardenu. Až do posledního dne svého života pracoval na svém největším pansofickém díle Obecná porada o nápravě věcí lidských, kterou ovšem nestihl dokončit. A před svou smrtí zapřísahá svého syna a přítele, aby knihu dokončili. Těm se to však nepodařilo. Dokončíme to dílo dnes my?

Časová osa

Dětství – Uherský Brod, Strážnice, Nivnice (1592-1608)

Studium – Přerov, Herborn, Heidelberg (1608-1614)

Správce bratrského gymnázia v Přerově (1614-1617)

Správce bratrského sboru a školy ve Fulneku (1618-1621)

Skrývání na Moravě (1621-1623)

Skrývání ve východních Čechách - Brandýs nad Orlicí, Bílá Třemešná, Horní Branná (1623-1627)

Odchod do exilu (únor 1628)

Lešno (1628-1641)

Londýn (1641-1642)

Amsterdam (1642)

Stockholm (1642)

Elblag (1642-1648)

Lešno (1648-1650)

Blatný Potok (1650-1654)

Lešno (1654-1656)

Amsterdam (1656-1670)

Citáty 

Pravá filozofie nic není než známost pravá Boha a všech skutků jeho: kteráž nikdež jinde kromě v Písmích dokonale se nepředkládá. Didaktika 169

Tato svatá kniha – bible – musí být ve školách alfou i omegou, aby všichni křesťanští mládenci, podle příkladu Timotea od dětství znali Písma svatá a slovem víry vykrmeni, byli moudří ke spasení. Didaktika 160

Zbožnost je ochotné, libé, ustavičné obracení našeho srdce k Bohu. To se děje myslí, vůlí a skutkem. Didaktika 159

Cokoli se dělá, ať slouží a napomáhá budoucímu životu. Didaktika 120

Z toho je zřejmé, jakou zkratkou k pravému štěstí je cesta filozofie Kristovy – V Bohu se sjednotit uvnitř sebe a s Bohem – a nerozšiřovat se vně sebe a věcmi, a ani když je něco nezbytné, nejít za to, co je nezbytné. Unum Necessarium 74

Celé náboženství je pak v tom, abychom vždycky věřili Bohu, když nám zjevuje, co se mu líbí, poslouchali ho, když nařizuje, a důvěřovali mu, když přislibuje, a to všude a ve všem a beze všeho otálení. Unum Necessarium 102

Zda-li je nějaký lék? To jedno nezbytné – vrátit se ke Kristu. To znamená vnímat a sledovat stopy jediného vůdce Krista a nebrat na vědomí stopy všech ostatních tak dlouho, dokud všichni nedosáhneme jednoty víry atd. (Ef 4,13 atd.) Tak jako nebeský učitel založil všechno své učení na Písmu, aby každý z nás opustil své zvláštní vyznání a spokojil se se společným zjeveným Slovem Božím, držel se Bible a zvolal: Věřím všemu, cokoliv Bůh v této knize zjevuje, poslušně udělám, cokoliv přikazuje, a doufám ve všechno, co slibuje. Unum Necessarium 150

Napravováno bývá pouze to, co je pokažené. Když tedy navrhujeme poradu o nápravě věcí lidských, předpokládáme tím, že jsou pokaženy. To snad nevyžaduje pracného dokazování, protože nářky, že nic není na svém místě a že vše se odchyluje od správné cesty (tu napravo, tu nalevo), jsou všeobecné. Vždyť lidé, kteří vidí alespoň něco, vidí, že namísto moudrosti panuje buď nevědomost, nebo sofistika, namísto zbožnosti buď nevěrectví, nebo pověrčivost, namísto řízení společnosti buď anarchie a zmatek nebo tyranie a útisk. Protože však jsme se rozhodli vysledovat vše od samého základu, tak se především podívejme, co to znamená nebo čemu se říká být pokažený.

Pokažené se říká tomu, co se tak samo o sobě změnilo, že už není v souladu se svou idejí a není způsobilé plnit svůj účel. Avšak jaký je účel našich věcí?

Podle Božího úmyslu měl být tento svět, do něhož jsme svým narozením posíláni, Boží školou plnou světla, Božím chrámem plným zbožnosti, Božím královstvím plným řádu a spravedlnosti. 84

Vlastním cílem zbožnosti je tedy smír svědomí s Bohem. 85

Že je Bůh, je obecný pojem, vštípený do srdcí všech lidí tak hluboce, že Cicero říká: o tom, kdo popírá boha, se dá sotva soudit, že je duševně zdráv. A svatý král a prorok Židů píše: říci ve svém srdci Bůh není, může jen blázen. Kde se tedy v naší době bere tolik těch houfů bláznů, že pošetilé hlasy Bůh není začínají již pronikat na veřejnost a ozývají se nejen v srdci, ale z úst a z rouhavého pera? Sílící atheismus je pokažení nepopiratelné, ohavné a podiveníhodné. 88

Ale tak jen vzniklo zmatení pravého Boha s modlami a pravého náboženství s pochybnými, ačkoli nemůže být než jeden pravý Bůh a než jedno pravé náboženství, protože nemůže být více než jedna pravda. 99

Pro budoucnost jistě máme tu naději, že dojde k tomu, co se stává - jak pozorujeme - vždy tehdy, když se na tmavé místo přinese svítilna, že totiž tma ustoupí. Vždyť jedině křesťanské náboženství, které je postavené na té nejpevnější skále, je tak neotřesitelné, že je nemohou zviklat ani žádné pravdivé prostředky vědy, tím méně pak svědectví vpravdě božských zjevení. Zato ostatní náboženství jsou vybudována na písku, ze sena a slámy lidských výmyslů nebo ďábelských podvodů a nejsou schopna odolat ani útočícímu přívalu vědeckých důkazů, jež jsou jako záplava, ani ohni Božích výroků. 147

Byli také jiní, kteří uznávali skutečnou existenci světa, ale nemohli přijít na to, zda a z čeho vzal počátek své existence. Domnívali se; že buď všechny věci vždy už tak byly; nebo že se sloučily náhodným setkáním příčin. Avšak jak mohl vždy být celek, jehož všechny části jsou pomíjející? Jak mohl být bez počátku, když všechno je v něm spojeno neustálou posloupností po sobě jdoucích příčin a následků? Samozřejmě všude tam, kde je posloupnost, tam je i dřívější a pozdější, a kde je dřívější a pozdější, tam je první a poslední. Avšak před prvním není nic, tedy před oněmi prvními věcmi, od nichž tato posloupnost věcí dochází až k nám, není nic. Jak ovšem mohl tak skvělý, tak pevný a tak obdivuhodný řád věcí vzniknout náhodou? Řád věcí může náhodou zaniknout, ale že by mohl vzniknout náhodou, to je proti veškerému rozumu. Ať tedy k našim uším doléhá tento hlahol všeho stvoření: On nás učinil, a ne my sami sebe (Ž 100). 151

Lidský duch o sobě dobře ví, že nevědomost a omyl neodpovídá vznešenosti jeho podstaty. A tak náš rozum, veden svou přirozeností, dychtí po pravdivém poznání věcí. 81

Hanba je i to, že Stvořitel nás každého obdařil schopností vnímat a jinými pomůckami, abychom mohli hledat ve věcech pravdu, ale lidé přesto většinou raději zavírají oči a jako slepí se nechají bez přemýšlení vést jinými, než aby nezaujatě věci prozkoumali. Všechno běžné vzdělání (a to platí o všech filozofických školách) je totiž otrocky nesamostatné a netvoří je úvahy o věcech, ale cizí názory na ně. Z tisíců bys sotva našel jednoho, který pátrá vlastním duševním zrakem, jak Bůh řídí svět, jak věci vznikají, existují, trvají či hynou, nebo proč se obnovují a kam to vše směřuje. A tak se stává, že vědění mnohých je domněnkou, ne věděním, i když si sami připadají jako Šalomounové. 91-92

Jelikož pravda je vždy jedna a nedělitelná, může být vždy jen jeden názor z několika pravdivý. 92

Řekli jsme, že toto světlo je jistě spolehlivé a že postačuje k neklamnému poznávání pravdy věcí. Tak tomu zajisté musí být kamkoli se obrátíme. O něco výše bylo řečeno, že všichni lidé posuzují věci. Je ovšem zřejmé, že nelze nic posuzovat bez zákonů, podle nichž se věci zkoumají a podle nichž se o věcech vynáší soud. Avšak zákony jsou vždy stanoveny někým výše postaveným a jsou závazné pro níže postaveného. Proto zákony vštípené lidskému duchu nepocházejí od samotného člověka, nýbrž od někoho mocnějšího. Lidská duše však přece uznává za mocnějšího pouze svého Tvůrce. Ony zákony proto pocházejí od něho, a jsou tudíž jeho, a tedy jsou pravdivé a dokonalé. On je totiž Pravda a všechna svá díla koná v pravdě. 156

Konečně pak nemůžeme hledat pravé základy pravdy jinde než v Bohu a v tom, co od Boha pochází. Vždyť jedině Bůh myslí, mluví a koná tak, že to nikdo nedokáže lépe, a proto brát si za vzor pouze jeho myšlenky, výroky a skutky, to je ta nejspolehlivější cesta. 209

Aby člověk uměl správně užívat, ne zneužívat, svobodnou vůli, je nezbytně třeba, aby si zvykl vždycky se zdržovat všeho nedovoleného, a rozeznávat u věcí dovolených: totiž zda je něčeho třeba, i když je to dovoleno. Tato ctnost (zdržovat se nedovoleného vždycky, dovoleného často) se právem pokládá za vrchol ctností: neboť není skutečně svobodný, kdo neovládá sám sebe. Unum Necessarium 83

Uvažme stav veřejných věcí. Jejich základem je vláda nad sebou samým, protože nic nemůže vykonávat vládu, není-li samo zvládnuto, a nikdo nemůže vládnout jiným, pokud zároveň nebo ještě spíše dříve než jiné neovládá sebe. A Bůh skutečně pozvedl člověka k takové důstojnosti, že mu podřídil všechna nižší stvoření a dopřál mu dosáhnout takového vrcholu vážnosti, že člověk, vládce a soudce všeho, je podřízen jen sobě samému a řídí se jen vlastním úsudkem a ne úsudkem někoho jiného. Je jisté, že základ správného řádu ve všem, co se týká člověka, a osa veškerého lidského štěstí je v tom, aby každý, kdo je určen k vládě nad jinými, chtěl, mohl a uměl rozumně ovládat především sama sebe. A počátek zkázy by byl, kdyby sama sebe ovládat nechtěl, nemohl a neuměl. A proto se Bůh vždy staral o to, aby se člověk ovládat chtěl, mohl a uměl. Aby to chtěl, obdařil ho láskou ke svobodě (Zárodky této svobody je možné spatřit i u jiných stvoření: vždyť kůň vyhazuje jezdce, býk shazuje jařmo, ptáček opouští klec, v níž má předloženu potravu, a to všechno proto, aby byli volní. V člověku je však touha po svobodě naprosto nezkrotná, takže mnozí lidé raději zemřou, než aby otročili a tedy byli podřízeni jiné vůli než své vlastní). Dále, aby mohl člověk sama sebe ovládat, přidělil mu Bůh vytrvalé poradce, kteří jsou stále pří něm, stále se zajímají o jeho záležitosti, stále mu připomínají, co udělat dříve a co má dělat v budoucnu. Jsou to rozum a svědomí. 89-90

Přejděme k dobrovolnosti, o níž právem říkáme velikou pravdu, že svoboda je znakem božství. Bůh totiž nad sebou nemá nikoho, kdo by jej v bytnosti převyšoval, a proto jeho vůle nemá, na kom by závisela. Nikdo není mocnější než on, a tak Boží moc nemůže být nijak poutána a omezována. Je tedy sám v sobě svobodný a dělá, co se mu zachce. A tento znak sebe samého obtiskl do svého obrazu, člověka, aby ten při různých činnostech, při kterých je jako otisk Boha svobodný, mohl na Boha hledět jako na svou předlohu a měl z tohoto pohledu potěšení. Podrobil mu proto všechno ostatní (nejen nižší stvoření, ale i jeho vlastní duši a tělo), aby měl možnost dělat, co se mu zachce a jak se mu zachce: k svému prospěchu, pokud bude jednat dobře, k svému neprospěchu, pokud bude jednat špatně. Bůh napomíná člověka, pobízí a poučuje, aby uměl myslet, toužit a jednat dobře, ale nijak ho k tomu nenutí. Odnaučuje ho, odrazuje a odstrašuje, aby člověk nedělal to všechno špatně, ale násilím mu v tom nezabraňuje, protože nechce odstranit dobrovolnou poslušnost a přivést vniveč svobodnou vůli (a tedy zbavit člověka člověčenství), když už mu ji jednou dopřál. Proto se stává, že když se věci daří špatně, nepřipisuje Bůh vinu sobě samému, ale hněvá se na člověka, kárá ho a trestá, jelikož mu dal možnost toužit po dobru, poznávat pravdu a dělat to, co se dělat má. A naopak, pokud se něco podaří, připisuje za to zásluhy člověku, raduje se z dobře vykonané věci, blahopřeje mu k úspěchu, slibuje mu odměnu a odměňuje ho. A tak, jak sám lidskou přirozenost k ničemu nenutí, nesnáší ani, pokud to dělá někdo jiný. Jasně to vysvítá z toho, že se vyslovuje proti útlaku slabších silnějšími a vyžaduje ode všech soužití ve vlídnosti a podle rozumu. 112-113

Konečně dobrovolné je to, co vzniká nebo jedná na základě vlastního rozhodnutí, tedy svobodně a z vlastní náklonnosti. Takový je plamen, když vzplane do výšky a vyzařuje do okolí své paprsky. Protikladem k tomu je něco nuceného, co se děje a jedná ne vlastním pohybem, ale je k tomu puzeno nějakým pohybem cizím, jako kámen vržený vzhůru. 109-110

Neboť nejvznešenější stvoření BOŽÍ, ČLOVĚK, vyslaný do světa z nejušlechtilejších důvodů, zapomněl na cennější složku sebe sama a ničemu se nevěnuje méně než tomu, kvůli čemu sem byl vyslán. Mnozí lidé jsou jako slepí, jsou tupí a hloupí; přicházejí na svět a nevědí ODKUD, žijí v něm a nevědí PROČ, odcházejí z něho a nevědí KAM. Dokud jsou zde, nezabývají se vážnými záležitostmi a považují život za povyražení. Vymýšlejí si marnosti, zabývají se marnostmi, radují se z marností, kojí se marnými nadějemi, podobnými snům. Stále se potácejí od jedné marnosti ke druhé, až nakonec se sami do marnosti propadnou.

Především však je možno vidět neviditelného Boha v jeho živém obraze, v člověku. Je možno vidět, jak je moudrý, dobrý a mocný. Neboť může-li člověk, pouhý červíček, díky jiskře Božího světla, jež mu byla propůjčena, projít svým myšlením nebe i zemi, jakpak by nemohla sama světelná hlubina prohlédnout všechno naráz? Jestliže se dobrý člověk může slitovat nad ubohými, obdarovávat potřebné, hněvat se na ty, kdo svévolně hřeší, a odporovat jim, šetřit však ponížené a za odpuštění prosící, a jestliže to i dělává, jak by to nedělal nekonečně více sám pramen dobroty? Když může člověk silou svého rozumu krotit i nejsilnější zvířata a pomocí zhotovených strojů stavět věže, přenášet hory a vysoušet moře, jak by ten, jehož moci nic neklade odpor, nemohl učinit cokoli chce? Atd. atd. Podobným způsobem lze zkoumat všechno, co zůstává díky své bytnosti skryto, avšak projevuje se svými obrazy či účinky nebo účinky svých účinků nebo jakýmikoli jinými známkami. 170