Nemáme na mysli důstojnost spojenou s formálním vystupováním vznešených lidí. Máme na mysli něco docela jiného, něco, co se týká každého člověka. Jde o hodnotu lidského života, o vážnost a vědomí vlastní identity. Kým jsem jako Čech, kým jsem jako člověk.
Každý člověk má přirozenou touhu po uznání, přeje si, aby si ho druzí lidé vážili a oceňovali. Další touhou a potřebou je být milován. A těžko snášíme, když nás lidé znevažují, ponižují, projevují vůči nám nezájem či dokonce nenávist. Od čeho je odvozena lidská hodnota? Jakou má člověk cenu? Má bohatý podnikatel větší cenu než poslední bezdomovec? Má prezident státu větší hodnotu než řadový občan? Proč si více ceníme toho, kdo je bohatý a slavný než toho, kdo je neznámý a v ničem nevyniká?
Jak to všechno souvisí s naší státností? Můžeme říci, že naše státnost anebo dokonce národnost byla založena na hodnotě úcty k životu? Na uznání důstojnosti, kterou na sobě nosí každý člověk, ať už stojí na společenském stupínku nahoře nebo dole? Pojďme se podívat do naší minulosti, jak tomu opravdu je.
Úcta k lidskému životu je spojená s křesťanstvím. Pohanské národy si lidského života vážily jen podmíněně, nebo si ho nevážily vůbec. To vidíme i na Římské říši před příchodem křesťanství, kde slabí, nemocní a postižení lidé byli zabíjeni a právní ochrany požívali jen římští občané, kdežto ostatní mohli být za pouhé podezření z nějakého přestupku bez soudu potrestáni. Křesťanská víra přiznává stejnou hodnotu každému člověku, ať už to je muž nebo žena, otrok nebo svobodný, bohatý či chudý, vzdělaný nebo nevzdělaný. Když evropské národy postupně přijaly křesťanství, zavedla se rovnost lidí před zákonem, na člověka se začalo pohlížet jako na bytost hodnou úcty, protože byla stvořena jako obraz vznešeného Boha.
Tuto myšlenku lidské důstojnosti propagovali i Konstantin a Metoděj, když přišli na Velkou Moravu s křesťanským poselstvím. Kladli silný důraz na slovo Boží, Bibli, a chtěli, aby ji Slované mohli číst ve vlastním jazyce a aby se kázání konala ve slovanštině a ne latinsky. Tím prokázali velkou úctu ke Slovanům, protože jim dali do rukou nástroj k vzdělávání se, takže právě v Bibli mohli poznávat svou vlastní hodnotu. Jaké bylo poselství těchto bratří věrozvěstů? Něco málo víme z předmluvy k evangeliím, kterou sepsal Konstantin: „Vy všichni, kdo svých duší krásu vidíte a milujete, rádi byste temnotu hříchů zapudili a hniloby světa se zbavili, rajský život nalezli a unikli ohni horoucímu: Slyšte nyní svým rozumem, slyšte všichni lidé slovanští, slyšte slovo, slovo, které od Boha přišlo.“
Právě v tomto starobylém hymnu slyšíme výzvu k sebeúctě – vy, kdo jste schopni rozpoznat krásu své duše a máte sami sebe v úctě – slyšte to slovo, které od Boha přišlo. To byla jejich výzva, to byl jejich program. I sám způsob, jak docházelo k předávání křesťanské víry, probíhal lidsky – k víře nikoho nenutili, prostě hlásali poselství, a lidé sami porozuměli, že je ta zvěst neponižuje, neuráží, ale dává jim hodnotu. Tak proč by ji nepřijali, zvláště když od obou misionářů vnímali úctu a lásku. Takový způsob nebyl v Evropě běžný, v celé západní Evropě docházelo spíše k politicky motivovaným křtům, kdy stát se křesťanem bylo mocensky i hospodářsky výhodné. Křesťanské zvěsti lidé nerozuměli, protože byla hlásána latinsky, ale panovníkovo rozhodnutí, že národ se stane křesťanským, je přimělo ke křtu. U Slovanů tomu bylo jinak. Konstantin a Metoděj věnovali velkou péči vzdělávání lidí, aby ti uměli sami používat svůj rozum, na základě poznaných informací si udělat vlastní úsudek a rozhodnout se.
Je pozoruhodné, že ačkoli zde pak na pět století převládl latinský vliv a tím se vzdělanost většiny prostých lidí značně omezila, jakmile na konci čtrnáctého století povstali čeští reformátoři, své poselství opět založili na úctě ke každému člověku. Z tohoto důvodu chtěli, aby lidé měli přístup k Božímu slovu ve vlastním jazyce. Betlémská kaple, kde Mistr Jan Hus kázal, byla postavena pro kázání Božího slova výhradně v českém jazyce. To nebyla jen okrajová záležitost, do té kaple se vešlo na tři tisíce lidí, kteří Husovo učení přijímali a šířili je dál. Celá Praha i České království se daly do pohybu. Co bylo tou zvěstí, která lidmi hýbala tak, že byli ochotni pro ni položit svůj život?
Jan Hus lidem vracel ztracenou důstojnost. Stále znova a znova jim opakoval, že mají velkou hodnotu, a mají si proto sami sebe vážit. Nemají se snižovat tím, že se nechají zotročit lidmi či svým hříchem. Tato zvěst se lidem dobře poslouchala, to bylo něco jiného než útrpné a asketické křesťanství bez obsahu a smyslu. Hus představil lidem vizi, která je nadchla. Prožili reálnou Boží moc a zjevení jeho bezpodmínečné lásky.
I ženám Hus ukazoval, jak jsou vzácné. Svým následovnicím napsal spis, kde je jako kněz otcovsky oslovuje jako milé dcerky: „To slyš, dcerko, a hleď si důstojnosti své duše a neboj se utrpení. Zdali je malá důstojnost lidské duše, že se pro ni a její spásu Bůh stal člověkem, aby se člověk mohl stát Božím synem? Věčný Bůh rozhodl se stát bídným v těle, aby člověk mohl být slavným. Nesmrtelný Bůh chtěl zemřít, aby smrtelný člověk mohl věčně žít. To slyš, dcerko, a važ si důstojnosti své duše a udržuj ji v čistotě.“
Hus lidem říkal, že jejich duše má větší hodnotu než celý svět. Proto si mají sebe vážit a nemají se nechat nikým zotročovat, ani sami sebou. Ukazoval jim, že jsou si všichni rovni, protože byli stvořeni stejným Bohem – Otcem a nesou na sobě jeho důstojnost. Mají se milovat, protože druhým dokáží dát jen tolik lásky, jakou mají k sobě samým, a jen tolik úcty, kolik jsou schopni přiznat sami sobě.
Na čem Hus zakládal lidskou důstojnost? Na dvou skutečnostech:
1. Člověk byl stvořen k Božímu obrazu – k jeho podobě – a tuto nemůže nikdy ztratit. Nikdy se nestane zvířetem, a i kdyby svým jednáním Boží obraz v sobě hodně pošpinil, nikdy se ho nedokáže zcela zbavit.
2. Bůh poslal svého Syna Ježíše Krista, aby prolil svoji krev na očištění hříchů všech lidí. Tím jim vrátil hodnotu a čistotu. Člověk ji může získat zpět skrze víru v to, co Bůh pro něj vykonal. Tímto Božím skutkem člověk získal „přidanou hodnotu“ – nejenže byl Bohem stvořen k jeho vznešené podobě, ale také vykoupen krví Božího Syna. Má tedy hodnotu samotného Boha, protože i kdyby byl na zemi člověk sám jediný, Ježíš by i pro něj přišel a zemřel za něj.
Hus velmi nelibě nesl, že společnost posuzuje lidi podle bohatství a společenského postavení, místo, aby si ho vážila kvůli jeho lidství: „Skutečně téměř celý svět se zde mýlí, když si více váží toho, kdo je bohatý, než toho, kdo je chudý. Bůh tak nejedná, on nedělá rozdílu mezi lidmi… Lidé jsou ničeni, když si více váží těch, kdo mají postavení a majetek, místo aby si vážili lidství každého člověka proto, že byl stvořen podle Boží podoby. Protože když si vážíme lidí pro to, co mají, nevážíme si jich pro to, kým jsou.“
Celé naše reformační dějiny byly zápasem za přiznání lidské důstojnosti, protože od ní se odvíjejí i práva lidí – na vzdělání, vyznání, rovnost před zákonem, na ochranu života a zdraví, na čest, na svobodu projevu, pohybu a shromažďovací právo. To vše se odvíjí od hodnoty lidského života. My si dnes nemusíme uvědomovat, že tato práva a svobody vyplývají ze zápasů našich předchůdců, kteří je odvozovali z křesťanských idejí, ale jsme rádi, že je máme, protože vidíme země, kde tato práva dosud respektována nejsou.
Jan Amos Komenský pokračoval ve stejné linii jako předchozí čeští reformátoři. Ukazoval lidem na vznešenost lidského rodu a potřebu zjistit, odkud přišel, proč je zde a kam směřuje: „Neboť nejvznešenější stvoření BOŽÍ, ČLOVĚK, vyslaný do světa z nejušlechtilejších důvodů, zapomněl na cennější složku sebe sama a ničemu se nevěnuje méně než tomu, kvůli čemu sem byl vyslán. Mnozí lidé jsou jako slepí, jsou tupí a hloupí; přicházejí na svět a nevědí ODKUD, žijí v něm a nevědí PROČ, odcházejí z něho a nevědí KAM.“
Komenský učil, že člověk dostal od Boha absolutně svobodnou vůli jako důkaz nejvyšší důstojnosti. Může se sám rozhodovat, jak chce. Muselo to tak být právě proto, že byl stvořen k Boží podobě a Bůh je absolutně svobodný. Cílem ale není, že si člověk bude dělat, co sám chce, ale skutečné štěstí spočívá v jednotě s Bohem. Ten, kdo této jednoty a propojení dosáhne, je skutečně šťastný i přesto, že se rozhodl svobodně vzdát své svobody pro vybudování jednoty s Bohem, který je láska: „Vrcholem lidské důstojnosti byla svobodná vůle, jíž byl člověk Bohu nejvíce podoben a téměř jako Bůh. Zde je i původ blaženosti. Kdyby byl člověk spojil svou vůli s božskou, takže by se staly jakoby jedinou, povstalo by z toho spojení nerozlučitelné po celou věčnost, kdyby se však postavily proti sobě, vznikl by věčný rozpor, což se také stalo. Proto Kristus, který nás chce zavést do samého středu blaženosti, nás slovem i příkladem naučil zříci se sebe samých, protože jen tak se člověk může stát tím, čím přestal být, totiž podílníkem na totožnosti s Bohem.“
Podle Komenského člověk musí svoji důstojnost chránit, aby nedošlo k jejímu znevážení a ponížení skrze pouhé vegetování a konzumní styl života: „Užívání sebe samého je náležité vynakládání všech našich vnitřních schopností, jako jsou rozum, vůle, city, síly a řeč, především však svobodné vůle (díky níž jsme pány věcí i sebe samých), na to, abychom chránili a uchovávali své vznešené důstojenství a nesnižovali se na úroveň neotesanců či ještě níže, až na úroveň otroků žaludku a peněz.“
Po prohrané bitvě na Bílé hoře jsme ztratili vlastní svébytnost a připadli jsme na tři sta let pod habsburskou monarchii. Přišli jsme o vlastní kulturu, jazyk, právo, vládu, ale také víru. Před Bílou horou bylo v českém království 90 % obyvatel evangelického vyznání a po bitvě se všichni museli stát katolíky. Někteří mohli odejít do zahraničí, někteří nemohli, ale přesto mnozí tajně utekli. Nemohli snést ponížení českého národa a nedokázali pošlapat svoji víru a svědomí tím, že by se poddali nátlaku a jednali proti svému vnitřnímu přesvědčení.
V dobách národního obrození se probouzelo národní sebeuvědomění, Češi začali usilovat o svá práva, jako jsou vlastní jazyk, kultura, vzdělanost, ale i politické zájmy svého lidu. V politických a vojenských otřesech během první světové války se zrodila myšlenka samostatného státu, kterou se podařilo československému lidu uskutečnit. V čele této myšlenky stál profesor T. G. Masaryk, který se stal prvním československým prezidentem, Osvoboditelem.
Masaryk přišel s revoluční koncepcí politiky, kterou zakládal na lásce k bližnímu. To nebylo běžné pojetí a není ani dnes. Prohlásil: „Zakládám demokracii na lásce – na lásce a spravedlnosti, jež je matematikou lásky, a na přesvědčení, že máme na světě pomáhat k uskutečňování řádu Božího, k synergii s vůlí Boží.“
Masaryk zcela vědomě navazoval na odkaz Jana Husa, J. A. Komenského a Jednoty bratské a byl přesvědčen, že obrození nemá být jen národnostní, jazykové a politické, ale i duchovní. „Naše obrození má tedy vůdčí ideu mravní a náboženskou z naší reformace: Humanitní idea našich obroditelů je pokračováním ideje Českého Bratrství. Obrození neznamená pouze uvědomění jazykové, obrození znamená uvědomění v tom nejpřesnějším smyslu, uvědomění filosofické, mravní, náboženské. Uvědomění znamená začít myslit, myslit doopravdy. Kdo jednou začne myslit, nezastaví se před žádnými šraňky; ale rozum musí uznat a uznává ty poslední, odvěké pravdy a ideje, pro které také Hus položil život.“
„Obrodní práce, ne pouze theorie, znamená stálou a vytrvalou reformní práci pro lid český všecek a stejně pro lidstvo všecko. Hus zemřel pro nás, ale také pro všechny ostatní: Česká idea Bratrství, česká idea humanitní, toť vůdčí idea celému člověčenstvu; Hus také celým světem je ctěn, a Komenský stal se učitelem celého světa. Náš úkol reformační a obrodní, náš úkol národní, naše idea česká je po výtce sociální – je právě Bratrství.“
Z těchto krásných citátů vidíme, že za základ českého státu, ale i české národnosti Masaryk považoval odkaz bratrství, nenásilí, poctivé práce a uznání lidské důstojnosti všech lidí. Pro toto bratrství a lásku k bližnímu měl svůj odborný termín: humanita. Tou ovšem nemyslel humanismus v dnešním slova smyslu, ale pravé lidství, člověčenství. V tom viděl identitu našeho národa, ta mu byla směrem i cílem pro nový stát, nejvyšší ideou, pro kterou stojí za to žít a budovat stát. „Zejména Palacký, otec národa, prvý vyložil nám smysl naší historie a reformace, představil nám vrchol světových a úhelní ideu českých dějin: náboženský ideál bratrský – ideál ten prohlásil zároveň za ideál svůj a českého usilování národního, usilování obrodního…“
„Bratrství je tedy vrchol a centrum historického národa českého. V Bratrství projevila se česká přirozenost, česká člověckost. Bratrství je posud nejčistším národním projevem české člověckosti a ovšem i božnosti. Člověctví, humanita bratrská je projev člověka českého, je vrchol a centrum naší historie.“
„Chtíti musíme, doopravdy chtíti musíme, co chtěli obrodní pokračovatelé Husovi a Bratří: Humanitu! V každém člověku ctíti musíme sobě rovného – to je humanitní ideál našich buditelů…“
Masaryk přitom stále viděl, že základem naší reformace musí být vnitřní náprava jednotlivce, jeho srdce, charakteru, jinak se národní obrození nepodaří: „Obrození naše musí být obrození duše, – obrození musí být novým životem celého člověka, musíme opět a cele hledat pravdy, slyšet pravdu, učit se pravdě, milovat pravdu, pravit pravdu, držet pravdu, bránit pravdy až do smrti.“
Masaryk si byl vědom stálého ohrožení ze strany Německa, ale stavěl se proti jakémukoli strachu z Němců a vymezování se vůči nim. Věřil, že máme silný pozitivní český národní program, a svoji identitu tedy nemusíme budovat na odporu a nepřátelství proti Němcům, naopak s nimi můžeme budovat partnerství a laskavou spolupráci: „Humanita je náš poslední cíl národní a historický, humanita je program český. Pravá láska chrání, přináší oběti – a hlavně pracuje. Musíme milovat svůj národ positivně, ale nemusíme proto nenávidět národy jiné. Pravá láska se nedokazuje nenávistí, ale jen láskou.“
„Nacionalismus ohrožuje nás více, než se domníváme. Díváme se na naše národní žití příliš negativně – pokládáme za svůj historický cíl věčný antagonismus proti Němcům a nedovedeme náležitě pochopit a cenit své poslání vlastní, positivní, nedovedeme pracovat bez ohledu na cizinu… Musíme konečně žíti sobě, positivně, beze strachu, bázně a ohledu jíti cestou svou vlastní, cestou svou českou.“
Náš první prezident definoval naše národní poslání. Když byl počtvrté zvolen prezidentem, kladl na srdce poslancům, aby si byli vědomi toho, že státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily. Tak tedy náš národ se zrodil z ideálů lásky k bližnímu a úcty k důstojnosti lidského života. Je na nás, zda chceme i nadále náš národ a naši státnost udržovat těmito ideály, a zůstat napojeni na staré kořeny, nebo se od nich oddělíme.
Masaryk k nám i dnes po stu letech od založení samostatného Československa promlouvá: „Láska ukazuje člověku cíl jeho života. Rozum ukazuje prostředky, jak jej uskutečnit.“
Na té duchovní cestě za vyššími ideály potřebujeme být naprosto praktičtí, žít je, nejen o nich mluvit: „Nepotřebujeme mravnosti a náboženství abstraktně, v soustavách a v knihách, ale v životě, v hospodaření a v politice. Etika není pro psací stůl, náboženství není pro kostel.“